37 C 36/2024-75 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se svojí žalobou ze dne , datum, domáhal zaplacení částky , částka, s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, (dále též „OS“) pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále též „původní řízení“). Žalobce v žalobě shrnul průběh řízení. Uzavřel, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, aniž by žalobce délku řízení zavinil, pročež žalobce u žalované podáním ze dne , datum, podala žádost o náhradu újmy ve výši , částka, . Žalovaná nárok částečně uznala stanoviskem ze dne , datum, , když přiznala žalobci částku , částka, . Ohledně právní složitosti žalobce poukazoval na skutečnost, že právní otázka řešená v původním řízení byla vyřešena Nejvyšším soudem už před zahájením původního řízení. Za průtahy nesou odpovědnost orgány veřejné moci, které nerespektovaly závěry judikatury Nejvyššího soudu a v řízení se zabývaly nepodstatnými věcmi. Původní řízení pak mělo pro žalobce enormní význam, neboť si vyžádalo nemalé finanční prostředky na právní služby.2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne , datum, uvedla, že nárok žalobce neuznává. K projednání žádosti žalobce ze dne , datum, o odškodnění došlo dne , datum, , žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši , částka, . Žalovaná ve vyjádření shrnula průběh původního řízení a dospěla k závěru, že toto bylo nepřiměřeně dlouhé. S ohledem na složitost věci snížila základní částku jí vypočtenou v hodnotě , částka, o 20 % z důvodu složitosti řízení. Žalovaná pak základní částku navýšila o 10 %, neboť odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu. Význam původního řízení pro žalobce žalovaná zhodnotila jako standardní. S ohledem na výše uvedené tak navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu.3. Protože byly splněny předpoklady podle § 115a o. s. ř., rozhodl soud ve věci samé bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili.4. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.5. Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalobce u žalované uplatnil nárok na odškodnění dne , datum, a tato žádost byla vyřízena stanoviskem žalované dne , datum, . Tímto stanoviskem žalovaná přiznala žalobci nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou původního řízení ve výši , částka, . Tato částka byla žalobci rovněž žalovanou vyplacena.6. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).7. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , nebezpečný obsah, .8. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.10. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).11. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.12. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne , datum, , je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.13. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.14. V dané věci žalobce začal pociťovat újmu ohledně nejistoty výsledku řízení dne , datum, , kdy došla žaloba žalobce v původním řízení k OS. Jako konec rozhodného období pak soud pokládá datum , datum, , kdy soud posuzoval nárok žalobce, neboť původní řízení doposud nebylo pravomocně skončeno. Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila cca 7 let a 9 měsíců.15. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a to opakovaně. Konkrétně ve věci samé rozhodoval soud I. stupně již 2x, soud II. stupně již 3x a dovolací soud 2x. Soud konstatuje, že již samo řízení u více stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010).16. K tomu soud uvádí, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Posuzování řízení z hlediska počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp