ECLI: ECLI:CZ:OSPH02:2024:45.C.5.2024.1 Datum: 2024-06-20 Předmět: o zaplacení 221 044 Kč s příslušenstvím Ustanovení: ["§ 1 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 32 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 3 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 5 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 7 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 8 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 13 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 31a z. č. 82/1998 S ["podjatost""zadostiučinění / satisfakce""ochrana osobnosti""nemajetková újma""zastavení exekuce / výkonu rozhodnutí""náhrada nemajetkové újmy"]
O co šlo: o zaplacení 221 044 Kč s příslušenstvím (["§ 1 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 32 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 3 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 5 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 7 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 8 z. č. 82/1998 Sb.", "§ 13 z.)
1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 221 044 Kč, způsobené mu v řízení před Městským soudem v Praze, sp. zn. , Anonymizováno, Žalobce stručně shrnul průběh řízení, které započalo 8.8.2013 a skončilo doručením ústavní stížnosti dne 27.1.2023, tedy téměř devět a půl roku. Řízení se dle žalobce v žádném případě nevyznačovalo vyšším stupněm složitosti, a to ani v rovině skutkové, ani v rovině právní, ani v rovině procesní. Předmětem Řízení o ochraně osobnosti byl jediný výrok tehdejší žalované, ve kterém vyjádřila svůj názor na žalobce a hodnotila své setkání s ním, přičemž uvedený výrok nebyl uveden veřejně známou osobností ani nebyl veřejně šířen. Skutkově se tedy dle žalobce jednalo o jednoduchou věc, nevyžadující složité dokazování. Pokud jde o postup orgánů (soudů) v rámci Řízení, kromě počáteční prodlevy s nemeritorním odmítnutím žaloby žalobce upozorňoval na roční odstup mezi zrušením odmítnutí žaloby a prvním jednáním ve věci. Rovněž je třeba upozornit na téměř jeden a půl roku dlouhou mezi prvním meritorním rozhodnutím nalézacího a zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu. Dále je třeba upozornit na více než dvouletý rozdíl mezi druhým meritorním rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu a na dva roky a čtyři měsíce dlouhý odstup mezi potvrzením rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR. Zde je třeba doplnit, že Nejvyšší soud ČR ani věc meritorně nepřezkoumával, když dovolání odmítl pro nepřípustnost. Jen tři poslední situace přitom dle žalobce představují téměř šest let z celkové délky řízení. Žalobce znovu zdůrazňuje, že v rámci těchto tří zmiňovaných prodlev neprobíhala žádná jednání, na nichž by probíhalo dokazování. V rámci řízení byl (jedenkrát) vyslechnut jeden svědek a (jedenkrát) jeden z účastníků, dále byly prováděny již jen listinné důkazy. Ani listinných důkazů nicméně nebylo prováděno jakkoli velké množství. Ostatně Městský soud v Praze nejprve většinu z dvanácti navržených listinných důkazů ani neprovedl, což bylo posléze důvodem zrušení jeho rozhodnutí. Žalobce připustil, že žaloba byla nejprve odmítnuta. K tomu však doplnil, že Městský soud v Praze toto nemeritorní rozhodnutí učinil až po více než pěti měsících poté, co žalobce žalobu dle předchozího poučení doplnil. Již jen tato prodleva nebyla důvodná; rozhodnutí o odmítnutí žaloby nad to bylo nesprávné a následně bylo zrušeno odvolacím soudem (Městský soud v Praze neměl takové rozhodnutí vůbec vydat). Nad rámec toho je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce nebyl v příslušné fázi Řízení právně zastoupen a žalobu podával i doplňoval jakožto právní laik. Ze strany žalobce se tedy jednalo o pochopitelný nedostatek prvotního podání, nikoliv o záměrné zdržování či prodlužování Řízení. Ministerstvo ČR dále v rámci Stanoviska zmínilo, že v rámci Řízení bylo rovněž rozhodováno o osvobození od soudních poplatků. Celý tento proces však netrval ani tři měsíce z celkových téměř devíti a půl let. Prodloužení Řízení z tohoto důvodu tedy bylo v celkovém kontextu marginální. Žádná jiná procesní specifika řízení nebyla dána. Žalobce sám se na délce řízení nijak nepodílel. Jde-li o význam věci pro žalobce, je třeba zohlednit, že předmětem sporu byl zásah do jeho osobnostních práv. Žalobce byl výše citovaným výrokem nařčen z agresivního jednání, které vzbuzovalo v tehdejší žalované strach, a to včetně nařčení z výhrůžek a nočních telefonátů (přestože se žalobce s tehdejší žalovanou nikdy ani nesetkal). Jednalo se tedy o vážná obvinění velmi osobního charakteru dotýkající se zejména žalobcovi cti, která žalobce zasáhla natolik, že se rozhodl vůči těmto bránit soudní cestou. Řízení na ochranu osobnosti je obecně považováno za typické řízení se zvýšeným významem pro jeho účastníka (k tomu srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, č.j. Cpjn 206/2010) a nejinak tomu bylo i v tomto řízení. Žalobce se o Řízení po celou dobu intenzivně zajímal, byl osobně účasten všech nařízených jednání. I jeho přístup v rámci Řízení je tak dokladem toho, jaký pro něj mělo Řízení význam. Nelze v tomto přistoupit na tezi Ministerstva spravedlnosti, že jelikož se žalobce v Řízení domáhal toliko omluvy, je tato postačující i v rámci odškodňovacího řízení. Uvedené spolu jednak v žádném případě nesouvisí, a jednak je třeba zohlednit, že význam řízení pro poškozeného (které , právnická osoba, požadavkem „pouze“ omluvy snižuje) je pouze jedním z kritérií pro přiznání peněžitého zadostiučinění. Jde-li o požadavek na omluvu v rámci řízení na ochranu osobnosti, tento jednak vycházel z tehdejší rozhodovací praxe soudů a jednak jím žalobce diferencioval svůj nárok od jiného svého – souvisejícího nároku, projednávaného v řízení vedeném v prvním stupni Městským soudem v Praze pod sp. zn. , Anonymizováno, . Z uvedeného však rozhodně nelze dovodit nízký význam věci pro žalobce a rozhodně jím nelze odůvodnit nepřiznání jakéhokoliv odškodnění, které by jinak žalobci náleželo. Žalobce je přesvědčen, že hodnoty jak čest, dobrá pověst či důstojnost, mají ve společnosti nadále svůj vysoký význam, který není na místě bagatelizovat. Pokud jde o zohlednění celkové délky Řízení, žalobce znovu uvádí, že tato dosahovala téměř devíti a půl roku (9 let, 5 měsíců a 19 dnů). Takovou délku řízení nelze v demokratickém právním státě akceptovat a s přihlédnutím k ostatním okolnostem ani odškodňovat pouhým konstatováním porušení práva. Stěží si lze představit, o kolik by mělo být Řízení ještě delší, aby zakládalo zákonem předpokládaný nárok na odškodnění v penězích. Žalobce pak ve výši uplatněného nároku zohlednil, že Řízení probíhalo v obou stupních soudní soustavy a využity byly i mimořádné opravné prostředky (dovolání a ústavní stížnost). Z uvedeného nároku žalobce uplatněný nárok snížil o 40 %, přičemž s ohledem na značnou délku řízení a současnou inflaci vycházel ze základní částky ve výši 20.000 Kč za 1 rok trvání řízení (první dva roky v poloviční výši). Základní náhrada by tak dle žalobce odpovídala částce 170.034 Kč, kterou dále žalobce navrhl navýšit na 221.044 Kč. Výzva k plnění byla , právnická osoba, doručena dne 30.6.2023, žalovaná však tomuto nároku žalobce co do zaplacení peněžité částky nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 30.6.2023 podal žádost o předběžné projednání nároku na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 221.044,- Kč s přísl., která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , Anonymizováno, jako soudu I. stupně. K projednání žádosti žalobce došlo dne 4.12.2023. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování nesprávného úředního postupu. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a uzavřela, že v rámci posuzovaného řízení byla shledána nekoncentrovanost a určité prodlevy, zejména od doručení spisu odvolacímu soudu dne 13.10.2015 do předvolání k odvolacímu jednání dne 25.10.2016, dále v období od 27.2.2018 do 1.10.2019, a rovněž ode dne 29.9.2020 do 26.10.2022. V důsledku uvedeného je celková délka řízení hodnocena jako nepřiměřená. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba na ochranu osobnosti, resp. náhrada nemajetkové újmy v podobě omluvy. Řízení se vyznačovalo vyšším stupněm skutkové, právní i procesní složitosti, bylo provedeno dokazování včetně výslechu svědka a provádění listinných důkazů. Soud nejprve odmítnul žalobu z důvodu jejích vad, které žalobce odstranil až v rámci odvolacího řízení. Soud rovněž v průběhu řízení řešil otázku osvobození od soudních poplatků. Ve věci bylo rozhodováno soudy na třech úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé dvakrát, soud II. stupně také dvakrát a Nejvyšší soud jednou. Ve věci rovněž rozhodoval jednou Ústavní soud. Délka řízení je tedy z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Jestliže ovšem účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Význam řízení pro žalobce shledala žalovaná jako snížený. Jakkoli je dle ustálené judikatury ESLP je věnována zvýšená pozornost zejména věcem trestním, opatrovnickým, pracovněprávním, věcem osobního stavu či věcem týkajících se života nebo zdraví, a sp