47 C 136/2024-36 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou ke zdejšímu soudu dne 12. 8. 2024 domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 133 476 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 21. 1. 2022 podal u žalované žádost o informace pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále jen „napadené řízení“), když zákonem předepsaná lhůta uplynula dne 6. 2. 2022. Žalovaná poskytla informaci až dne 8. 4. 2024. Za 808 dnů trvajících průtahů žalobce žádal zadostiučinění v celkové výši 142 740 Kč. S ohledem na částečné plnění žalovanou se žalobce v žalobě nadále domáhal částky 133 476 Kč s příslušenstvím. Při výpočtu částky žalobce vycházel z částky 100 kč/den prodlení, když tuto částku žalobce dále navýšil o 30 % za nutnost podávat opravné prostředky, o 30 % za skutečnost, že věc bylo možno vyřídit v řádu dnů a o 20 % za zvýšený význam pro žalobce (tento prokazuje vynaložené úsilí). V závěru uvedl, že žalobce jako žadatel neměl povinnost informaci odůvodňovat, neboť motivace k získání informace nemá žádnou roli.2. Žalovaná ve svém podání z 29. 8. 2024 učinila nesporným, že žalobce uplatnil nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu u žalované dne 14. 4. 2024, když spolu s tímto nárokem uplatnil zadostiučinění za dalších 24 průtažných řízení týkajících se žádostí o poskytnutí informace. Žalobce svůj nárok uplatnil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) ve výši 142 740 Kč, když žalovaná přiznala stanoviskem ze dne 5. 6. 2024 zadostiučinění ve výši 9 264 Kč. Žalovaná shledala marginální význam řízení pro žalobce, protože nemajetkovou újmu žalobce dle žalované dále snižuje skutečnost, že mnohačetné žádosti žalobce byly obsahově obdobné (žalobce je osobou, která podává desítky žádostí ročně) a nutno s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II ÚS 156/02 konstatovat, že primárním záměrem je umožnit výkon aktivního základního práva na přístup k informacím, nikoli pouhé uspokojení osobní zvědavosti. Žalobce tak mohl jen těžko přisuzovat vysoký význam konkrétnímu řízení vzhledem k množství obdobných sporů, a tudíž délka konkrétního posuzovaného řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout jeho psychickou sféru ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Přiznané zadostiučinění považuje žalovaná v rámci mimosoudního projednání za přiměřené a dostačující.3. Žalobce nesouhlasil s vyjádřením ze strany žalované, když postup povinného subjektu v napadeném řízení považoval za obstrukční. Konstatování porušení práva chápe jako zadostiučinění, které nemá váhu a nepůsobí preventivně. V závěru poukazoval, že se poměry v ČR od doby vydání Stanoviska výrazně změnily a z tohoto důvodu žádal další zvýšení základní částky zadostiučinění.4. Protože byly splněny podmínky ust. § 115a o. s. ř., soud rozhodl, aniž by ve věci nařizoval jednání.5. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:6. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 14. 4. 2024, když žalovaná v rámci předběžného projednání přiznala dne 5. 6. 2024 žalobci finanční odškodnění ve výši 9 264 Kč.7. Nesporným byl i průběh posuzovaného řízení o žádosti o poskytnutí informací ze dne 21. 1. 2022 vedené pod sp. zn. , Anonymizováno, . Žalobce konkrétně žádal o poskytnutí kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j.: , Anonymizováno, ze dne 28. 4. 2020 a dále o poskytnutí rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2019 č.j.: , Anonymizováno, . Dne 31. 1. 2022 bylo ve věci žalobce vydáno zamítavé rozhodnutí, č. j.: , Anonymizováno, proti kterému podal žalobce dne 7. 2. 2022 rozklad, o němž bylo dne 29. 4. 2022 rozhodnuto tak, že se napadené rozhodnutí ruší a věc se vrací k novému projednání (jednání rozkladové komise proběhlo dne 17. 3. 2022). Následně byla žalobci požadovaná informace poskytnuta - v části rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2019 vyjma citlivých údajů a současně rozhodnutím ze dne 24. 2. 2023 byla žádost žalobce částečně odmítnuta – ve věci poskytnutí kasační stížnosti ze dne 18. 4. 2020. Proti tomuto rozhodnutí žalobce opětovně podáním ze dne 27. 2. 2023 podal rozklad, o kterém bylo dne 21. 2. 2024 rozhodnuto tak, že se napadené rozhodnutí ruší a věc se vrací k novému projednání. Informace byla žalobci konečně poskytnuta dopisem ze dne 5. 4. 2024, který mu byl doručen dne 8. 4. 2024. Řízení o žádosti o poskytnutí informace tak trvalo 808 dnů. Mezi účastníky nebylo dále sporu, že žalobce nebyl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí, o jejichž poskytnutí žádal.8. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.14. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.16. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 14. 4. 2024, což bylo mezi účastníky nesporným.17. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působení