14 C 79/2024-50 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 285 200 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem, a to délkou řízení, v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, pod spisovou značkou , spisová značka, jako soudu prvního stupně.2. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání žádosti žalobce dospěla k závěru, že zdrojové řízení trvalo nepřiměřenou dobu a poskytla žalobci zadostiučinění v penězích ve výši 184 800 Kč. To žalobce nepovažuje za adekvátní a požaduje doplatek 285 200 Kč, tedy dorovnat výši nemajetkové újmy do celkové výše 470 000 Kč.3. Nesporným mezi stranami byla chronologie posuzovaného řízení, kdy bylo zahájeno řízení pod sp. zn. , spisová značka, u Krajského soudu v Hradci Králové, v němž žalobce vystupoval v procesním postavení strany žalující, řízení tedy bylo zahájeno 20.7.2009. Celková délka řízení trvala 13 let a 10 měsíců. Bylo nesporné, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to nepřiměřené délce řízení. Spornou zůstala otázka posouzení adekvátní výše poskytnutého plnění.4. Skutkovým zjištěním tak je, že dne 20. 7. 2009 bylo zahájeno posuzované řízení pod sp. zn. , spisová značka, , v němž žalobce vystupoval též v procesním postavení strany žalující. Dne 11. 8. 2009 byl vydán platební rozkaz a dne 19. 8. 2009 byl platební rozkaz a žaloba doručena žalovanému. Dne 3. 9. 2019 byl soudu doručen odpor proti platebnímu rozkazu. Dne 24. 4. 2020 se konalo přípravné jednání. Dne 6. 1. 2011 proběhlo jednání. Dne 27. 7. 2011 bylo vydáno usnesení, kterým byl ustanoven znalec k podání znaleckého posudku. Dne 11. 6. 2012, 22. 10. 2012, 29. 11. 2012 se konala jednání. Dne 6. 12. 2012 byl vyhlášen rozsudek. Proti rozsudku bylo podáno odvolání. Dne 25. 7. 2013 bylo vydáno usnesení, kterým se žalobci přiznává osvobození od soudního poplatku do výše 50 %. Dne 4. 9. 2013 bylo vydáno usnesení, kterým se odvolací řízení zastavuje (nezaplacení poplatku za odvolání). Dne 25. 9. 2013 bylo vydáno usnesení, kterým se napadené usnesení ze dne 4. 9. 2013 zrušuje. Dne 22. 11. 2013 byl spis doručen odvolacímu soudu. Dne 29. 1. 2014, 5. 3. 2014, 2. 4. 2014 jednání před odvolacím soudem. Dne 2. 4. 2014 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se napadený rozsudek zrušuje (nedostatečné odůvodnění, jiný právní názor) a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dne 22. 9. 2014 jednání. Dne 2. 10. 2014 byl vyhlášen rozsudek. Proti rozsudku bylo podáno odvolání. Dne 2. 2. 2015 byl spis doručen odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání. Dne 2. 12. 2015 byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu, kterým se zastavuje řízení o odvolání proti výrokům I a V, napadený rozsudek se ve výrocích II, III, IV potvrzuje. Proti rozsudku bylo podáno dovolání. Dne 16. 6. 2016 byl spis doručen dovolacímu soudu. Dne 15. 1. 2018 byl vyhlášen rozsudek dovolacího soudu, kterým se rozsudek odvolacího soudu ve druhém a třetím výroku a rozsudek soudu I. stupně, vyjma výroku I, zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dne 7. 2. 2020 byl vyhlášen rozsudek. Proti rozsudku bylo podáno odvolání. Dne 8. 6. 2020 byl spis doručen odvolacímu soudu. Dne 23. 11. 2020 bylo vyhlášeno usnesení odvolacího soudu, kterým se napadený rozsudek zrušuje a věc se vrací soudu k dalšímu řízení. Dne 8. 6. 2021 byl ustanoven znalec k podání znaleckého posudku. Dne 31. 8. 2022 jednání. Dne 14. 12. 2022 byl vyhlášen rozsudek. Proti rozsudku bylo podáno odvolání. Dne 3. 3. 2023 byl spis doručen odvolacímu soudu. Dne 25. 3. 2023 byl vyhlášen rozsudek odvolacím soudem. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 5. 2023.5. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci, podle § 2 se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit, přičemž podle § 5 téhož zákona stát odpovídá za podmínek stanovených v citovaném zákoně za škodu, která byla způsobena buď rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem. Podle § 13 citovaného zákona nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon po provedení úkonu, nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Zákon v tomto směru odkazuje na článek 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.6. Podle § 6 o.s.ř. soud v řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné byly spolehlivě zjištěny.7. Podle § 31 a) citovaného zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové lhůtě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, ke složitosti řízení k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, k postupu orgánů veřejné moci a k významu předmětu řízení pro poškozeného.8. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci , Anonymizováno, proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci , Anonymizováno, proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci , Anonymizováno, proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci , Anonymizováno, proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Obecně je délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení.9. Za spravedlivou k odškodnění nemajetkové újmy je třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2010, sp.zn. 30 Cdo 1313/2010).10. Žalovaná vycházela ze základu odškodnění v rozpětí od 15 000 do 20 000 Kč dle sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu Č