17 C 64/2024-29 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 6. 8. 2024 domáhal po žalované zaplacení částky 165 764 Kč. Svůj nárok opíral o tvrzení, že mu rozhodnutím , Anonymizováno, dne , datum, , č.j. , Anonymizováno, , byla vyslovena účast na soudních rehabilitacích ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), a to ve vztahu k jeho nezákonnému omezení na osobní svobodě od 22. 1. 1987 do 18. 5. 1987 a od 8. 2. 1988 do 9. 2. 1988 (4 měsíce). V této souvislosti pak po žalované nárokoval mj. i odškodnění za náhradu ušlého výdělku ve výši 10 000 Kč (9 833 Kč + 167 Kč) a k tomu příslušnou valorizaci. Žalobce požadoval paušální částku 2 500 Kč za měsíc, kdy tato částka původně odpovídala mírně nadprůměrné měsíční mzdě. Žalovaná žalobci přiznala 10 000 Kč, avšak jakoukoliv valorizaci odmítla. Žalobce se tak v tomto řízení domáhá přiznání rozdílu mezi aktuální průměrnou mzdou a částkou, která byla žalobci přiznána [175 764 Kč (4x 43 941 Kč) – 10 000 Kč]. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 5. 2. 2024.2. Žalovaná uvedla, že nárok žalobce neuznává, a to ani částečně. Žalovaná má za to, že žalobci nárok na valorizaci nevznikl. Pro žalobce bylo po tak dlouhé době velmi komplikované doložit faktickou výši svého průměrného výdělku, proto žalovaná nahradila ztrátu na výdělku paušální částkou ve výši 2 500 Kč za každý měsíc nezákonného zbavení osobní svobody dle zákona. Tato částka byla v době nabytí účinnosti zákona nadprůměrná. Obecně platí, že nelze vycházet z výše průměrného výdělku v době vzniku nároku, nýbrž v době vzniku škody představující ztrátu na výdělku, tj. v době zbavení svobody (NS sp. zn. 25 Cdo 1072/2003). Žalovaná navrhla žalobu zamítnout.3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a ve věci rozhodl bez jednání jen na základě předložených listinných důkazů, neboť bylo možné tímto postupem rozhodnout, přičemž žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil již v žalobě a žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila v podání ze dne 3. 10. 2024.4. Soud měl k dispozici následující listinné důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:5. Z usnesení , Anonymizováno, dne 31. 1. 2024, č.j. , Anonymizováno, soud zjistil, že žalobce byl účasten soudní rehabilitace v souvislosti s omezením jeho osobní svobody od 22. 1. 1987 do 18. 5. 1987 a od 8. 2. 1988 do 9. 2. 1988. Žalobce se měl dopustit přípravy trestného činu pobuřování (měl přechovávat materiály týkající se Charty 77, tj. letáky a další písemnosti) a trestného činu pobuřování (zatčen STB s větším počtem samizdatové publikace, došlo k fyzickému napadení žalobce) dle § 100 tehdy účinného trestního zákoníku. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 10. 2. 2024.6. Z žádosti o odškodnění a zadostiučinění žalobce ze dne 5. 2. 2024 soud zjistil, že žalobce vyhotovil žádost o odškodnění mj. ušlého výdělku za omezení svobody od 22. 1. 1987 do 18. 5. 1987 ve výši 9 833 Kč [3x 2 500 Kč + 2 500 Kč/30 x (10+18)] a od 8. 2. 1988 do 9. 2. 1988 ve výši 167 Kč [2 500Kč/30 x 2], a k tomu příslušnou valorizaci.7. Z dopisu žalované ze dne 22. 7. 2024 soud zjistil, že žalovaná žalobci dle zákona přiznala částku 12 800 Kč. Částka je představována paušální náhradou ušlého výdělku ve výši 10 000 Kč, paušální náhradou nákladů vazby ve výši 2 400 Kč a paušální náhradou nákladů trestního stíhání ve výši 400 Kč. Žalovaná žalobci nepřiznala valorizaci pro nedostatek opory takového nároku v právních předpisech (stanovisko pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14). Žalovaná žádost přijala dne 25. 1. 2024.8. Soud hodnotil důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. V řízení byly navrženy jen listinné důkazy, jejichž pravost nebo správnost nebyla namítána. Soud tak neměl důvod z nich nevycházet, ani jim v rámci hodnocení důkazů přisuzovat nižší hodnotu.9. Následně soud učinil tento závěr o skutkovém stavu:10. Žalobce byl soudně rehabilitován v souvislosti s omezením jeho osobní svobody od 22. 1. 1987 do 18. 5. 1987 za přípravu trestného činu pobuřování (měl přechovávat materiály týkající se Charty 77, tj. letáky a další písemnosti) a od 8. 2. 1988 do 9. 2. 1988 za trestný čin pobuřování (zatčen STB s větším počtem samizdatové publikace, došlo k fyzickému napadení žalobce). Žalobce se následně u žalované domáhal mj. náhrady ušlého výdělku, který mu ušel z důvodu omezení svobody, a to včetně valorizace. Žalovaná přiznala žalobci nárok na ušlý výdělek v plné výši, nepřiznala však žalobci nárok na valorizaci, neboť pro to není opora v právních předpisech.11. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:Podle § 1 odst. 2 zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.Podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona, pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945 […], pobuřování podle § 100 odst. 1, 2, odst. 3 písm. a), […].Podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona nárok na odškodnění zahrnuje zejména náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2500 Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů.Podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona pro způsob a rozsah náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady škody na zdraví platí ustanovení občanského zákoníku; průměrným výdělkem před poškozením se rozumí průměrný výdělek v době před zahájením trestního stíhání.Podle § 23 odst. 6 písm. a) zákona vláda České a Slovenské Federativní Republiky stanoví nařízením podmínky a způsob určování výše náhrady za ztrátu na výdělku vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně,Podle § 33 odst. 2 zákona se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 v období od 25. 2. 1948, Anonymizováno, do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Ustanovení § 27 se užije obdobně.12. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a v celém rozsahu ji zamítl.13. V dané věci je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1090/2005. Zákon má ve vztahu k obecným právním předpisům (zákon č. 58/1969 Sb. ve spojení s § 36 zákona č. 82/1998 Sb.) povahu předpisu speciálního. Proti státu se proto nelze domáhat jiných či dalších nároků než těch, které tento speciální zákon upravuje. Žalobce požádal o paušální náhradu ušlé mzdy ve výši 2 500 Kč měsíčně podle ustanovení § 23 odst. 1 písm. a) zákona, nežádal náhradu za ztrátu na výdělku podle obecných předpisů a náleží mu tak paušální náhrada za ztrátu na výdělku, která mu byla žalovanou uhrazena. Jiné nároky, včetně nároků valorizačních, však k zákonem stanovené náhradě nenáleží, a kromě nároků v tomto zákoně uvedených soud nemůže bez dalšího svým rozhodnutím konstituovat další nároky. Nejvyšší soud též poukázal na to, že poškozenému (žalobci) náleží náhrada za ztrátu toho výdělku, jehož nedosáhl v době, po kterou byla jeho osobní svoboda omezena, proto rozsah odškodnění nemůže být vyšší, než byl výdělek poškozeného v době, kdy v důsledku výkonu vazby a trestu svůj výdělek ztratil. Statistické údaje o vývoji průměrné nominální mzdy v ČR pak nejsou okolností, s níž zákon spojuje možnost zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1072/2003).14. Pro úplnost soud dodává, že za nesprávný úřední postup nelze považovat postup státu, když vláda ve smyslu § 23 odst. 6 písm. a) zákona nestanovila pravidla valorizace, tj. podmínky a způsob určování výše náhrady za ztrátu na výdělku vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně. Rozhodovací činnost soudů je ustálena v závěru, že vydání normativního právního aktu vládou ČR není úředním postupem (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009). Žalobci tak nelze přiznat ani náhradu v souvislosti se shora uvedeným.15. Nad rámec výše uvedeného soud akcentuje, že účelem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo podle ustanovením § 1 citovaného zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob ta