37 C 175/2024-46 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala v záhlaví uvedené částky coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u , Anonymizováno, (dále též „OS“) pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále též „původní řízení“). Žalobkyně zdůrazňovala, že původní řízení trvalo 10 let a 5 měsíců. Dále uváděla, že s ohledem na předmět řízení byl význam původního řízení pro žalobkyni vyšší. Odvolávala se rovněž na suboptimální postup soudů v rámci původního řízení. Dále žalobkyně poukázala na měnící se hospodářské poměry. Žalobkyně tvrdila, že jí sama žalovaná na základě její žádosti ze dne , datum, odškodnila částkou , částka, . Tuto částku však žalobkyně považovala za nedostatečnou.2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že mezi stranami není sporu o tom, že žalobkyně u žalované uplatnila dne , datum, svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K meritu věci žalovaná uvedla, že délku původního řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobkyni tak vznikla nemajetková újma ve smyslu § 31a OdpŠk. Na druhou stranu je ovšem dle žalované třeba vzít v potaz, že původní řízení bylo složité, jakož i počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána. Význam řízení byl pro žalobkyni dle žalované zvýšený, a to i s ohledem na její vyšší věk. Sama žalovaná přitom tvrdila, že je namístě odškodnit žalobkyni za její újmu částkou ve výši , částka, . S ohledem na to, že dotčená částka byla již žalobkyni žalovanou vyplacena, navrhovala žalovaná zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.4. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobkyně uplatnila u žalované svůj nárok dne , datum, . Žalovaná tento nárok vyřídila stanoviskem dne , datum, . Žalovaná uznala existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného postupu ve smyslu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod spis. zn. , Anonymizováno, a zároveň přiznala přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši , částka, . Tato částka byla žalobkyni rovněž vyplacena.5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).6. Ze spisu vedeného u , nebezpečný obsah, .7. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.8. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.9. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u OS. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.10. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).11. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.12. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne , datum, , je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.13. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.14. V dané věci začalo rozhodné období běžet dne , datum, , kdy byla OS doručena žaloba. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu , datum, (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1508/2011). Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tedy činila cca 10 let a 5 měsíců.15. Posuzované řízení probíhalo opakovaně na třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu. Soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010).16. K tomu soud uvádí, že, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Posuzování řízení z hlediska počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1680/2023). Podle názoru zdejšího soudu není namístě hodnotit počet instancí v neprospěch žalobkyně, když rozhodnutí soudu I. stupně bylo poprvé zrušeno z toho důvodu, že soud rozhodoval o neprojednatelné žalobě. Rozhodnutí soudu II. stupně pak bylo Nejvyšším soudem zrušeno z toho důvodu, že odvolací soud se řádně nezabýval všem nároky a důsledně mezi nimi nerozlišoval.17. Po stránce procesněprávní