37 C 179/2024-54 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení vedeného u Oblastního inspektorátu práce pro Královehradecký a Pardubický kraj a Státním úřadem inspekce práce pod sp. zn. , Anonymizováno, . Žalobkyně ve své žalobě popsala průběh řízení. K tomu zdůrazňovala, že správní orgány zatížily řízení průtahem v délce více jak 5 let. Žalobkyně uváděla, že původní řízení bylo zahájeno dne , datum, a skončeno dne , datum, ; celkem tedy trvalo 6 let a 4 měsíce. Řízení nebylo nijak složité ani po skutkové, ani po právní stránce věci. Žalobkyně se na délce původního řízení nijak nepodílela. Řízení pak mělo pro žalobkyni vysoký význam. Pravomocné rozhodnutí o spáchání přestupku by mohlo žalobkyni znatelně poškodit, neboť by došlo k výraznému zhoršení jejího postavení na chráněném trhu práce. K tomu poukázala na § 78 odst. 2 písm. d) a odst. 7 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb. Podle žalobkyně by přitom dlouhá doba bez příspěvku na zaměstnání osob se zdravotním postižením pro ni byla likvidační. Žalobkyně by musela propustit veškeré osoby se zdravotním postižením, což by vedlo k jejímu zániku.2. Žalovaná ve svém vyjádření uznala existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Žalovaná připouštěla průtahy přičitatelné orgánům veřejné moci. Význam řízení pak hodnotila jako standardní. Žalovaná přiznala žalobkyni částku , částka, coby přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé původní řízení. Tuto částku považovala žalovaná za dostatečnou. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení.3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.4. Z doručenky k uplatnění nároku náhrady nemajetkové újmy a nákladů právního zastoupení a z uplatnění nároku soud zjistil, že žalobkyně se obrátila se svým nárokem jako v projednávané věci na žalovanou prostřednictvím datové zprávy, která byla doručena žalované dne , datum, .5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).6. Ze stanoviska žalované soud zjistil, že žalovaná vypořádala žádost žalobkyně ze dne , datum, svým stanoviskem ze dne , datum, , ve kterém konstatovala existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úřední postupu a přiznala zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši , částka, .7. Z výpisu z účtu soud zjistil, že částka , částka, byla žalobkyni plněna dne , datum, .8. Z listin založených ve spise vedeném u Oblastního inspektorátu práce pro Královehradecký a Pardubický kraj a Státním úřadem inspekce práce pod sp. zn. , Anonymizováno, soud zjistil následující. , právnická osoba, .9. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.10. Po právní stránce soud věc zhodnotil následovně.11. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného správního řízení. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.12. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).13. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.14. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne , datum, , je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.15. Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soud ČR vycházela z toho, že při právním hodnocení správnosti úředního postupu ve správním řízení z hlediska jeho přiměřené délky, resp. průtahů, je nejprve třeba posuzovat, zda jsou v dané věci rozhodné dílčí průtahy při vydání jednotlivých rozhodnutí, či zda je rozhodující přiměřenost celkové délky řízení (srov. např. sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne , datum, ).16. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne , datum, , jehož závěry následně přijal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 2330/16, tak byly rozptýleny pochybnosti stran aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. bod 35 shora) na správní řízení, a to za splnění následujících podmínek: (i) ve správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, (ii) toto právo nebo závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu a (iii) právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, má civilní (tj. soukromoprávní povahu). Jsou-li uvedené podmínky splněny, pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je aplikovatelné i shora zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ČR (srov. bod 36 shora). Naopak, nejsou-li tyto podmínky splněny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení nedopadá a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani stanovisko Nejvyššího soudu ČR. To ale ještě neznamená, že v případě nadměrné délky správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona (č. 82/1998 Sb.). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nýbrž o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé tohoto zákona, a lze tak odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení, nikoliv nepřiměřenou délku řízení jako celku. V takovém případě se navíc neuplatní ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy, nýbrž poškozený je povinen prokázat jak její vznik, tak i příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 4487/2017). Tento závěr byl aprobován též nálezy Ústavního soudu, a to ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 2330/16, a ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 2800/16.17. V rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, Nejvyšší soud uvedl, že na zákonnou úpravu § 13 a § 31a OdpŠk navazuje stanovisko Nejvyššího soudu, které se podrobněji zabývá mimo jiné posouzením celkové délky řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk