47 C 137/2024-54 — Obvodní soud pro Prahu 2

Žalobce se podanou žalobou ke zdejšímu soudu dne 12. 8. 2024 domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 121 992 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 12. 4. 2022 podal u žalované žádost o informace pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále jen „napadené řízení“), když zákonem předepsaná lhůta uplynula dne 28. 4. 2022. Žalovaná poskytla informaci až dne 17. 4. 2024. Za 736 dnů trvajících průtahů žalobce žádal zadostiučinění v celkové výši 129 780 Kč (180 Kč/den průtahů).Rozsudkem ze dne 30. září 2024 pod č.j. 47 C 137/2024-32 soud žalobu co do jistiny, tj. co do částky 121 992 Kč jako nedůvodnou zamítl a pod výrokem II. rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.Dne 19. 12. 2024 byl spis s odvoláním žalobce předložen Městskému soudu v Praze. Odvolací soud vrátil věc bez věcného vyřízení s tím, že soud měl o konstatování porušení práva žalobce jakožto přiměřené formě zadostiučinění rozhodnout ve výroku o věci samé a dále s upozorněním, že ve věci nebylo též rozhodnuto o požadovaném příslušenství.Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníkyJak vyplývá z odůvodnění rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2024, soud shledal nárok žalobce zcela neopodstatněným a žalobu zamítl. Soud však opomenul rozhodnout o zamítnutí žaloby též co do požadovaného příslušenství, tj. co do zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 121 992 Kč od 12. 4. 2024 do zaplacení. Proto podle ust. § 166 odst. 1 o. s. ř. byl uvedený rozsudek, který dosud nenabyl právní moci, doplněn.Soud se vší úctou k názoru odvolacího soudu nerozhodl o konstatování porušení práva samostatným výrokem, když je judikatorně ustáleno, že přiznat odškodnění formou konstatování porušení práva neumožňuje přiznání odškodnění v penězích (Srovnej 30 Cdo 1684/2010- „Dovolací soud zastává názor, že v případě odškodnění nemajetkové újmy poškozeného podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze vedle peněžní formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí. Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Není tedy podmínkou, aby konstatování porušení práva bylo vyjádřeno v samostatném výroku rozhodnutí. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009“). Tedy pokud bylo již žalobci přiznáno finanční zadostiučinění, v tomto bylo implicitně již obsaženo konstatování porušení práva, které je předpokladem pro takové přiznání. Konečně nutno zdůraznit, že žalobce žádné morální zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva či omluvy ani v žalobě nežádal. Pro úplnost si zdejší soud dovoluji upozornit na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve skutkově obdobné věci (Srovnej 69 Co 505/2024).