17 C 83/2022-142 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobou ze dne 18. 3. 2022, soudu doručené dne 18. 3. 2022, se žalobkyně domáhá částky 18 393 720 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdci žalobkyně uplatnili restituční nárok na vydání pozemku části , Anonymizováno, role o výměře , Anonymizováno, m2 v kat. ú., , adresa, , části , Anonymizováno, role o výměře 9 699 m2 v kat. ú. , adresa, . Žalovaný rozhodl dvěma rozhodnutími ze dne 30. 4. 1999 a 15. 5. 2002 tak, že právní předchůdce žalobkyně není vlastníkem výše uvedených nemovitostí, protože tyto nelze vydat podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě a přísluší za ně náhrada podle ust. § 14 či 16 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Dne 3. 12. 2021 vyzvala žalobkyně žalovaného k poskytnutí finanční náhrady, když mají zato, že výše náhrady by měla činit (alespoň) šestinásobek vyhláškové ceny pozemků, který činí částku 18 393 720 Kč.2. Žalovaný namítl, že pozemky byly oceněny jako pozemky stavební, nikoliv zemědělské, uvedl, že na dané pozemky nedopadá zákon o půdě, charakter pozemků je pak třeba posoudit ke dni účinnosti zákona o půdě, tedy k 24. 6. 1991. Podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě může vyplatit pouze cenu podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky 316/1990 Sb. a v zákonné tříleté lhůtě.3. Žalobkyně se na to vyjádřila tak, že svými pravomocnými rozhodnutími založil žalovaný nárok žalobkyně a nemůže jej v následném civilním řízení zpochybňovat.4. V uvedené věci již Obvodní soud pro Prahu 3 vyhlásil rozsudek ze dne 30. 9. 2022 č. j. 17 C 83/2022-34, ve kterém žalobkyni přiznal částku žalovanou 18 393 720 Kč, určil pariční lhůtu k plnění a zamítnul žalobou uplatněný nárok na úrok z prodlení jako předčasný. Toto své rozhodnutí opřel o judikaturní závěry Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3772/2018-161 a 28 Cdo 2775/2021-109. V tomto rozsahu byl rozsudek soudu potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023 č. j. 72 Co 424/2022-55. K dovolání žalovaného však byly oba zmíněné rozsudky zrušeny Nejvyšším soudem, a to rozsudkem ze dne 24. 10. 2023 č.j. 28 Cdo 2826/2023-81 s tím, že v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že oprávněná osoba není vlastníkem označených nemovitostí, tedy soudy v řízení o poskytnutí finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě nejsou vázány závěry o náhradě náležející oprávněné osobě plynoucími z takového rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018,sp. zn. 28 Cdo 2921/2016), a tedy ani úvahami správního orgánu o působnosti zákona o půdě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3925/2020, vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1007/21). V projednávané věci odvolací soud působnost zákona o půdě žel odvozoval toliko z negativních rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví žalobkyně a jejích právních předchůdců coby oprávněných osob k odňatým pozemkům. Otázkou, zda se na předmětné nemovitosti vztahují ustanovení zákona o půdě (§ 1 odst. 1; § 30 zákona o půdě), se pak nezabýval se zřetelem na svá (individuální) skutková zjištění; nezkoumal totiž, zda dotčený majetek měl k rozhodnému datu (24. 6. 1991) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil-li k původní zemědělské usedlosti, nebo sloužil-li k zemědělské výrobě (rozhodující byl i jen jeho skutečný stav – dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování – odporující případně jeho evidenčnímu stavu), či byl v době přechodu na stát (k němuž v případě výstavby na cizím pozemku mohlo dojít již před uzavřením převodní smlouvy převzetím věci bez právního důvodu – § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě) používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství, nebo alespoň uchováván ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků. Jeho závěry o působnosti zákona o půdě a z toho plynoucí konkluze o tom, že žalobkyně je ve smyslu ustanovení zákona o půdě oprávněnou osobou tudíž nerespektují výše citovanou judikaturu a jsou zjevně předčasné.5. Následný vývoj judikatury k presumpci správnosti správního rozhodnutí podle zákona o půdě: Nejvyšší správní soud se k této otázce vyjádřil v rozsudku 4 As 284/2022-160 ze dne 15. 1. 2024. V zásadě platí, že právní řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej.6. Principem právní jistoty a presumpce správnosti správních rozhodnutí se opakovaně zabýval Ústavní soud v jeho ustálené judikatuře. V nálezu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, konstatoval, že „podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu, nebo z aktu aplikace práva. Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné, či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Princip dobré víry pak působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [nálezy sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57), sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004 (N 169/35 SbNU 289), sp. zn. II. ÚS 2742/07 ze dne 10. 7. 2008 (N 130/50 SbNU 139)]. Je proto stěží akceptovatelné, pokud orgán veřejné moci při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně (jiný orgán veřejné moci) konstatoval, že je třeba jej pro zjištěná pochybení odstranit či uplatnit jiné negativní následky [nálezy sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855) a sp. zn. IV. ÚS 298/09 ze dne 1. 3. 2010 (N 35/56 SbNU 391)].“ V citovaném nálezu však dále uvedl, že „v případech čistě vertikálních vztahů, v nichž byly nezákonným rozhodnutím založeny oprávnění nebo výhoda jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutno důvěru v akty veřejné moci a právní jistotu nabytí práv pokládat za zásadní a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu. Je totiž věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud k tomu přeci jenom dojde, aby zásadně nesl následky svých pochybení. Nezbytnost ochrany důvěry v akty veřejné moci a z nich nabytých práv však může být oslabena tam, kde není dána dobrá víra v jejich správnost či zákonnost. Platí přitom, že dobrá víra se předpokládá, a je na veřejné moci, aby její existenci vyvrátila.“ Námitka žalované, že se na věc nevztahuje zákon o půdě, ačkoliv již žalobkyni osvědčila rozhodnutími Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 4. 1999 č. j PÚ 2886/92 a rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 15. 5. 2002 č. j PÚ 4939/92 tedy již není právně přípustná.7. Principiálně platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná obecně a pro každého - k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 837/2005: "Ústavní soud ČR je podle článku 87 Ústavy ČR nejvyšším soudem ochrany ústavnosti a jeho rozhodnutí jsou podle článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazná pro všechny orgány i osoby. Kromě toho jsou obecné soudy vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle § 226 občanského soudního řádu, který stanoví pro případ, že je rozhodnutí zrušeno a věc je vrácena k dalšímu řízení, vázanost soudu první instance názorem soudu vyšší instance." Jak uvádí sám Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02 (i v řadě jiných rozhodnutí, na něž je v usnesení odkaz), je při řešení typově shodných případů obecně závazný právní názor obsažený v právní větě, a dokonce i v odůvodnění jeho rozhodnutí, má-li obecnou povahu.8. Nalézací soud byl ovšem vázán i závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku 28 Cdo 2826/2023-81. V novém řízení nalézací soud tedy věc opětovně projednal a dokazování doplnil.9. Z provedeného dokazování v prvním řízení soud zjistil následující skutkový stav (důkazy, z nichž byly uvedené skutečnosti zjištěny, jsou dále v textu uvedeny kurzívou):10. , Anonymizováno, dne 30. 4. 1999 rozhodl, že pan , adresa, nejsou vlastníkem pozemku části , Anonymizováno, role o výměře 4 053 m2 v kat. ú., , adresa, , který přešel na čsl. stát na základě rozhodnutí odboru výstavby a územního plánování , adresa, ze dne 6. 5. 1972 č.j. 330-, Anonymizováno, /72-Vo (rozhodnutí , Anonymizováno, ze dne 30.4.199