15 C 209/2021-22 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] znění doplnění ze dne [datum]) domáhala proti žalované zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaná od žalobkyně odebrala zboží, které bylo žalobkyní vyúčtováno následujícími fakturami: faktura [číslo] splatná dne [datum] na částku [částka], faktura [číslo] splatná dne [datum] na částku [částka] a faktura [číslo] splatná dne [datum] na částku [částka]. Na výše uvedené pohledávky žalovaná uhradila toliko částku ve výši [částka], která byla žalobkyní započtena na fakturu [číslo]. 3. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí] pod č. j. 15 C 209/2021-19, soud žalovanou v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k připojené žalobě. Zároveň soud žalovanou v uvedeném usnesení poučil o následcích nesplnění této výzvy. Toto usnesení bylo žalované doručeno (fikcí) do datové schránky dne [datum] (potvrzení o dodání a doručení do DS připojeno k č. l. 19 spisu) a dne [datum] skončila stanovená třicetidenní lhůta k vyjádření. 4. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila, soudu ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Lhůta ke kvalifikovanému vyjádření marně uplynula již dnem [datum], avšak k datu nařízení věci na den vyhlášení, stejně tak k datu vyhlášení nebylo obsahem spisu žádné vyjádření či alespoň omluva žalované s žádostí o prodloužení lhůty či sdělení důvodů, které jí v tom brání, tedy nic nenasvědčovalo tomu, že by na straně žalované byly snad dány nějaké důvody, které by jí bránily předmětné vyjádření řádně a včas podat nebo alespoň před uplynutím lhůty požádat o její prodloužení. 5. Pokud lhůta marně uplyne, k pozdnímu podání nelze přihlížet (v daném případě žádné, tedy ani pozdní vyjádření nebylo podáno) a rovněž je-li stanoveno, že soud vydá rozsudek pro uznání, není to na uvážení soudu, zda jej vydat chce či nechce, ale vydat jej dokonce musí, tak jako v tomto případě. Skutečnost, že se k případnému opožděnému podání nelze přihlížet plyne z judikatury NS ČR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2433/2004 ze dne 11. května 2005, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2011), tím spíše, pokud žalovaná žádné vyjádření ani nepodala, soud rozsudek pro uznání vydat musí, neboť nastala fikce takového uznání žalobního nároku, o čemž svědčí i daná ustálená judikatura. 6. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nevyjádřila ve smyslu ust. § 114b o. s. ř. ve stanovené třicetidenní lhůtě, která marně uběhla dne [datum], jsou splněny všechny podmínky uvedené v ust. § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobců uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. 7. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. V posuzované věci se jedná o spor z titulu uzavřených kupních smluv ve smyslu ust. § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že v dané věci by bylo možno uzavřít smír, tedy i vydat rozsudek pro uznání. 8. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. 9. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud podle § 153a odst. 4 o. s. ř. nenařizoval jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. 10. Pokud jde o pariční lhůtu tj. lhůtu k plnění, tak tato byla určena ve standardní délce tří dnů s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř. věta první) 11. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která měla v řízení úspěch (a která podle § 142a odst. 1 o. s. ř. zaslala žalované předžalobní výzvu), náhradu nákladů řízení v částce [částka] sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] a z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen právním zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka [částka] za jeden úkon dle § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Pokud jde o lhůtu k plnění, soud u nákladů řízení určil standardní třídenní lhůtu (§ 160 o. s. ř.).