60 C 357/2021-19 — Obvodní soud pro Prahu 4

Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalovanému zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí s odůvodněním, že žalovaný neuhradil televizní poplatky za období od června roku 2018 do června roku 2020. Žalovanému tato povinnost vznikla zařazením do evidence poplatníků od ledna roku 1996. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po výzvě. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle § 115a o. s. ř. vyzval usnesením žalovanou ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a poučil ji, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Na tuto výzvu nebylo do současné doby nijak reagováno, žalobkyně souhlasila již v žalobním návrhu. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. Jelikož předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč a jedná se tak o bagatelní spor, soud se dle § 157 odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na § 202 odst. 2 o. s. ř. omezil při svém zdůvodnění rozhodnutí pouze na závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci. Na základě zjištění učiněných z přiložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaný je od ledna 1996 poplatníkem televizních poplatků. V období od června 2018 do června 2020 žalovaný televizní poplatky neplatil. Součet nezaplacených poplatků činí 3 375 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po výzvě. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je vietnamský občan. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Vzhledem k tomu, že Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních sjednaná dne 12. 10. 1982 v Praze a vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 98/1984 Sb. otázku pravomoci projednat a rozhodnout danou věc neupravuje, a vzhledem k tomu, že neexistuje ani žádná jiná mezinárodní smlouva, kterou by mezi sebou Česká republika a Vietnamská socialistická republika sjednaly zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání tohoto typu sporů a která by se ve smyslu Článku 307 odst. 1 Smlouvy o založení ES použila místo nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, posuzoval soud svou pravomoc nejprve podle citovaného nařízení, které se vzhledem k zásadě přednostní aplikace unijního práva má aplikovat přednostně před ustanovením zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle Článku 4 a násl. citovaného nařízení je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. Žalovaný se stal poplatníkem ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, když se v roce 1996 přihlásil jako poplatník. Vzhledem k tomu, že žalovaný televizní poplatek v žalovaném období neplatil a neuhradil jej ani po výzvě žalobkyně, posoudil soud žalobu žalobkyně jako důvodnou. Podle § 10 předmětného zákona totiž nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání, tedy žalobkyně, oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Výše zákonného úroku z prodlení byla stanovena dle ust. § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž žalobkyně úrok kapitalizovala, a to od prvního dne prodlení do dne podání žaloby. Na základě výše uvedeného soud žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, jež byla zcela úspěšná, přiznal nárok na náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek 400 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení se soud zabýval otázkou účelnosti nákladů řízení vynaložených žalobkyní, spojených se zastoupením advokátem. Účelně vynaložené náklady ve smyslu ustanovení § 142 o. s. ř. jsou přitom náklady, které procesní strana musela vynaložit nezbytně, přičemž pro stanovení výše uvedené účelnosti je třeba přihlédnout ke skutečnosti, zda se jedná o státní organizaci či jinou veřejnoprávní korporaci nebo veřejnou instituci. K posouzení otázky, zda žalobkyně je příkladem instituce dostatečně vybavené k uplatnění práva na vymáhání poplatku, lze odkázat na hojnou judikaturu Ústavního soudu, který shledal, že argument o nezávislosti na státním rozpočtu a hospodaření s vlastním majetkem není přiléhavý, a že relevantním hlediskem je povaha samotného televizního poplatku i postavení žalobkyně (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3202/17, sp. zn. I. ÚS 3768/14, sp. zn. II. ÚS 1727/14, sp. zn. II. ÚS 1333/14). Žalobkyně je instituce hospodařící s více než 90 % příjmů, jež jsou ve své podstatě naroveň dani. Poté, co poukazuje na dlouhodobě neměnnou výši a potřebu navýšení poplatku s důrazem na pokles nominální hodnoty od jeho reálné výše v důsledku inflace, nelze považovat za hospodárné, pokud při jeho vymáhání vynakládá prostředky na zastupování advokátem bez ohledu na vlastní personální zdroje. Plánovaný rozpočet nákladů na právní činnost při vymáhání TVP pro rok 2021 činí 27 600 000 Kč. Žalobkyně ve zprávě ze dne 14. prosince 2020 uvádí, že„ Právní činnost při vymáhání TVP představuje náklady na právní zastoupení při soudním vymáhání dlužných televizních poplatků. Tyto náklady jsou kompenzovány na straně výnosů v podobě přiznaných náhrad.“ K tomu soud podotýká, že o výnosy žalobkyně by se jednalo, pokud by náhrady nákladů řízení byly uplatněny dle vyhl. č. 254/2015 Sb. v rámci náhrady nezastoupeného účastníka, jež by zajisté byly soudem přiznány. Zkoumání účelnosti, resp. výše nákladů řízení v souvislosti s typem uplatněného nároku je podstatou principu, že náklady řízení nemají být trestem účastníka, nýbrž kompenzací nákladů úspěšné strany, potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Soudu je známo, že žalobkyně disponuje právním oddělením a Útvarem správy a vymáhání televizních poplatků. S ohledem na typ sporu, neuhrazené televizní poplatky, spolu s výše uvedeným, je namístě náklady na zastoupení advokátem nepřiznat.