29 C 7/2022-22 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky s tím, že dne 1. 8. 2018 při jízdě na lince [anonymizováno] hromadné dopravy provozované právním předchůdcem žalobkyně se žalovaný nemohl prokázat přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnil tak podmínky pro to, aby po něm žalobkyně požadovala jízdné ve výši 79 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč, žalovaný ovšem požadované nezaplatil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. 6. 2019 právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] postoupil pohledávku na žalobkyni. 2. Žalobkyně je osobou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalobkyně, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.)„ Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ a„ Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v něm mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla v době své jízdy bydliště na území České republiky. 3. Rozhodným právem je potom právo české, a to dle čl. 5 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že„ V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu o přepravě cestujících zvoleno smluvními stranami podle druhého pododstavce, je rozhodným právem právo země obvyklého bydliště cestujícího za předpokladu, že se v této zemi nachází rovněž místo odjezdu nebo místo určení“, neboť obvyklé místo pobytu strany žalované je shodné s místem odjezdu a určení, tj. Česká republika. 4. Soud z„ Hlášení o přepravní kontrole“ zjistil, že žalovaný se přepravoval prostředkem veřejné dopravy, provozovaným právním předchůdcem žalobkyně, a to dne 1. 8. 2018 ve vlaku [číslo] na trase [obec] - [obec]. Na výzvu kontrolora se neprokázal platnou jízdenkou, jízdné a přirážku k jízdnému nezaplatil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. 6. 2019 právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] postoupil pohledávku na žalobkyni a že žalovaný žalobkyni ani přes výzvy na svůj dluh nic nezaplatil (důkazy: oznámení o závadách – přepravní kontrola, smlouva o postoupení pohledávky, rámcová smlouva, potvrzení odkupu pohledávky, kniha odeslané pošty, 4x tarif [anonymizována dvě slova], výzva k úhradě dluhu). 5. Dle § 37 odst. 4 písm. d/ zák. č. 266/1994 Sb., o drahách (dále jen „zákon“), platí, že„ Průvodčí drážního vozidla nebo jiná osoba ve veřejné drážní osobní dopravě pověřená dopravcem a vybavená kontrolním odznakem nebo průkazem dopravce je oprávněna uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě; osobními údaji potřebnými k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému se rozumí jméno, příjmení a datum a místo narození a adresa pro doručování.“ V § 37 odst. 5 písm. b/ zákona je uvedeno, že„ Cestující je povinen při nástupu do drážního vozidla, pobytu v něm a při výstupu z drážního vozidla na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem. Neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, je povinen zaplatit jízdné z nástupní do cílové stanice nebo, nelze-li bezpečně zjistit stanici, kde cestující nastoupil, z výchozí stanice vlaku a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému.“ Podle § 37 odst. 6 zákona„ Výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 000 Kč. Přirážka za porušení podmínek stanovených přepravním řádem činí nejvýše 1 000 Kč.“ V souladu s § 7 odst. 6 vyhl. č. 175/2000 Sb., přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, platí, že„ Nezakoupil-li si cestující jízdenku podle odstavce 3 nebo podle odstavce 5 a je přepravován bez platné jízdenky, považuje se za cestujícího, který se z příčin na své straně neprokázal platným jízdním dokladem.“ Dle čl. 77 Smluvních přepravních podmínek [anonymizováno] drah pro veřejnou drážní osobní dopravu ze dne 22.11.2021 platí, že„ Přirážku k jízdnému 1 000 Kč zaplatí každý cestující k jízdnému nebo doplatku, pokud se nepřihlásí o jejich vystavení ve lhůtách dle čl. 75 a 76 SPPO.“ 6. Protože se žalovaný neprokázal platnou jízdenkou na výzvu pověřené osoby a protože nezaplatil jízdné a přirážku k jízdnému, je nárok žalobkyně důvodný, přičemž pohledávka byla postoupena žalobkyni v souladu s § 1879 a násl. obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku, ocitl se se zaplacením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 obč. zák. s přihlédnutím k výši úroků stanovené nař. č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků… 7. Lhůta k plnění nemusí být ve výrocích I. a II. určena, neboť vyplývá z § 160 odst. 1 o.s.ř. a je třídenní, jak uvedl Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 3571/2007 ze dne 10.2.2009 (cit.)„ Nejasnost výroku soudního rozhodnutí nenastane ani tehdy, pokud v něm lhůta ke splnění uložené povinnosti konkrétně nebyla určena. V takovém případě by totiž byla na místě aplikace ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. podle něhož uloží-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Uvedené ustanovení vymezuje podpůrně konkrétní lhůtu pro situace, že by soud ve výroku rozhodnutí lhůtu ke splnění uložené povinnosti neurčil.“ 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 498 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b odst. 1 bod 1 a odst. 5 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů…, z tarifní hodnoty ve výši 1 079 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 cit. vyhlášky, vč. tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč, a konečně daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a z náhrad dle § 151 odst. 2 o.s.ř. ve výši 189 Kč.