60 C 482/2021-39 — Obvodní soud pro Prahu 4

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 14 500 Kč s odůvodněním, že poskytla paní [jméno] [příjmení] na základě Žádost/ Smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 10. 11. 2019 úvěrovou kartu s úvěrovým rámcem. V souvislosti s poskytnutím úvěru byl otevřen rovněž úvěrový účet [číslo]. Dne 12. 2. 2021 [jméno] [příjmení] zemřela, avšak dne 15. 2. 2021 byl z této karty proveden výběr z bankomatu ve výši 16 000 Kč. Tento výběr provedl žalovaný, syn, který na dlužnou částku zaplatil pouze 1 500 Kč. Dne 12. 8. 2021 byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě zbytku dluhu, což však doposud neučinil. Žalovaný se věci nevyjádřil a v průběhu řízení zůstal zcela nečinný. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem ve Francii, a tudíž se v dané věci jedná o řízení s cizím prvkem, pročež se soud zabýval otázkou pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout. Předmětem řízení je právní poměr ze smluv o spotřebitelském úvěru, přičemž pravomoc českých soudů je dána na základě čl. 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), neboť žalovaný je občanem ČR a má zde své bydliště. Soud nařídil jednání na den 10. 1. 2022, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svoji účast na jednání omluvila a souhlasila, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Žalovaný svoji neúčast u jednání neomluvil, přestože mu předvolání spolu s žalobou bylo doručeno dne 6. 12. 2021, a to náhradním způsobem dle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Soud proto věc projednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně uzavřela dne 10. 11. 2019 s [jméno] [příjmení] smlouvu o klasickém úvěru [číslo] včetně smlouvy o revolvingovém úvěru, na jejímž základě jí poskytla úvěrový rámec až do výše 20 000 Kč. Současně jí poskytla k použití úvěrovou kartu. (viz žádost/smlouva o poskytnutí úvěru). [jméno] [příjmení] dne 12. 2. 2021 zemřela. Její syn dne 15. 2. 2021 vybral z bankomatu [anonymizováno] částku v celkové výši 16 000 Kč, a to kartou, jejímž jediným a oprávněným držitelem byla [jméno] [příjmení] (viz výpis z úvěrového účtu ve spojení s trestním příkazem OS pro [část Prahy]). Z této částky bylo žalobkyni uhrazeno 1 500 Kč. Žalobkyně proto zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě zbylé částky (viz dopis ze dne 12. 8. 2021). Prokázaný skutkový stav soud hodnotil po právní stránce takto: Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající z mimosmluvního závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), přičemž dle čl. 4 je rozhodným právem právo české. Žalovaný provedl výběr z bankomatu ve výši 16 000 Kč za použití úvěrové karty, aniž by byl jejím oprávněným držitel. Z této částky žalobkyni vrátil toliko částku ve výši 1 500 Kč, zbytek již ani přes výzvu žalobkyně nezaplatil. Tímto svým jednáním se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a toto obohacení je povinen vydat. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by na shora uvedenou žalovanou částku něčeho uhradil, a neunesl tak své důkazní břemeno. Soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a paušální náhrady stanovené dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky MS ČR č. 254/2015 Sb. sestávající z částky 300 Kč za výzvu k plnění a 300 Kč za podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za zastoupení advokátem, který do řízení vstoupil až dne 6. 1. 2022, a to omluvou z ústního jednání, žádné další vyjádření ve věci nad to, které poskytla sama žalobkyně a které by obsahovalo nové rozhodné skutečnosti, právní zástupce nepodal, soud tedy nepovažoval právní zastoupení za účelné a náhradu za něj proto nepřiznal. O třídenní lhůtě ke splnění obou povinností uvedených ve výrocích tohoto rozsudku bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.