29 C 130/2023-71 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 576 139,49 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. , právnická osoba, ., IČ , IČO, (dále jen „banka“) uzavřel se stranou žalovanou dne , datum, smlouvu o rychlé půjčce (dále jen „smlouva“), dle níž banka poskytla straně žalované téhož dne úvěr 600 000 Kč a strana žalovaná se zavázala splatit jej se smluvním úrokem ve výši 11,99 % p.a. a s dalšími poplatky dle smlouvy. Jelikož strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením úvěru, přistoupila banka ke dni , datum, k zesplatnění úvěru. Žalovaná částka se sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 568 119,49 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 54 750,95 Kč, z dlužného kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 295,61 Kč, z dlužných poplatků 8 020 Kč a z dlužného úroku a úroku z prodlení. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi bankou a spol. , Anonymizováno, a smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi spol. , Anonymizováno, a žalobkyní. Žalovaný nezaplatil požadovanou částku ani přes výzvu právního zástupce žalobkyně.2. Opatrovník namítal, že banka úvěr nezesplatnila, že žalobkyně není aktivně legitimovaná k podání žaloby, neboť straně žalované nebylo oznámení postoupení pohledávky, a že banka nezkoumala řádně úvěruschopnost strany žalované. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí žaloby.3. Strana žalovaná je občanem Slovenské republiky. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla banky, tedy v , adresa, .4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť banka si se žalovaným jako rozhodné zvolili české právo v čl. 17. VOP banky.5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku, vyjma zesplatnění úvěru (důkazy: 3x smlouva o postoupení pohledávky s přílohou, 4x oznámení o postoupení pohledávky, žádost o poskytnutí úvěru, návrh na uzavření smlouvy o rychlé půjčce, akceptace návrhu smlouvy, anglicky psaná listina nazv. jako doklad o příjmu pro , Anonymizováno, z , datum, , předžalobní výzva 2x, všeobecné obchodní podmínky banky, produktové podmínky pro osobní úvěry). Dále soud zjistil, že dopis banky ze dne , datum, – Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu – měla banka zasílat straně žalované prostřednictvím , právnická osoba, ., pod podacím číslem , Anonymizováno, , přičemž z internetových stránek , právnická osoba, ., soud zjistil, že zásilka pod tímto číslem není v evidenci , právnická osoba, . (důkazy: prohlášení o okamžité splatnosti z , datum, , dopis ze dne , datum, od , Anonymizováno, adresovaný společnosti , Anonymizováno, nazv. jako Přehled podacích čísel, výpis z , právnická osoba, z internetu nazv. jako Sledování zásilek). Dle žalobkyně měla banka při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze , právnická osoba, , že při hodnocení úvěruschopnosti měla banka porovnávat její příjem a výdaje, že výpočtem měla banka získat částku disponibilních zdrojů strany žalované a že zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila (důkazy: údaje klienta, posouzení úvěruschopnosti od , Anonymizováno, ). Dále soud zjistil, že žalovaný na svůj závazek z úvěru bance zaplatil částku 128 661,48 Kč (důkaz: souhrnný výpis pohybů na účtu). Z ceníku soud nic podstatného nezjistil, proto se mu dále nevěnuje6. Z pohledu práva platí u smluv o zápůjčce následující: dle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) platí, že (cit.) „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ V § 2392 odst. 1 OZ je uvedeno, že „Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.“ Dle § 2393 odst. 1 OZ platí, že „Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů.“ Podle § 2394 OZ platí, že „Bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.“ Dle § 1970 OZ platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Dle § 2991 odst. 1 a 2 obč. zákoníku platí, že „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“, přičemž v § 2999 odst. 1 obč. zákoníku je uvedeno, že „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.“7. Dle § 1879 OZ platí, že „Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, přičemž § 1882 odst. 1 OZ uvádí, že „Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.“8. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Dle § 122 odst.