19 C 54/2024-53 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“) dne 24. 1. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž původní věřitelka poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, a to s úrokem v pevné výši 761 Kč, s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, s poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč, s poplatkem za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč a s úrokem ve výši 8 % ročně. Poslední splátka byla sjednána na 24. 3. 2023. Žalovaná na úvěr zaplatila toliko 4 000 Kč. Žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k jednání nařízenému na 22. 7. 2024 a 30. 9. 2024 se bez omluvy nedostavila, ač jí byla žaloba spolu s předvoláním k jednání a s poučením o následcích nedostavení se doručena dne 8. 7. 2024 fikcí, 10. dnem uložení na poště. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Soud po provedeném dokazování učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně je obchodní společností zapsanou v obchodním rejstříku (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně). Původní věřitelka a žalovaná dne 24. 1. 2022 uzavřely smlouvu o úvěru, v níž se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, a to s úrokem v pevné výši 761 Kč, s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, s poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč, s poplatkem za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč a s úrokem ve výši 8 % ročně, RPSN činilo 272,44 % ročně (prokázáno žádostí o úvěr, smlouvou o úvěru). Žalovaná byla zaměstnána na pracovní poměr u , právnická osoba, a za říjen 2021 měla žalovaná čistou mzdu 29 954 Kč, za listopad 2021 měla žalovaná čistou mzdu 21 227 Kč, za prosinec 2021 měla žalovaná čistou mzdu 32 475 Kč (prokázáno částí pracovní smlouvy, výplatními páskami za říjen 2021, listopad 2021 a prosinec 2021). Pohledávka za žalovanou byla z původní věřitelky postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023, což bylo žalované oznámeno (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek, seznamem pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky, potvrzením o expedici obyčejných zásilek). Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu (prokázáno předžalobní výzvou, podacím lístkem). Žalovaná zaplatila toliko 4 000 Kč po 2 splátkách po 2 000 Kč (prokázáno interním výpisem žalobkyně).4. Z kopie poučení zřejmě zcela jiného rozhodnutí soudu, kdy rozhodoval samosoudce , tituly před jménem, , jméno FO, , soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti, neboť tento důkaz byl pravděpodobně založen do spisu omylem.5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Původní věřitelka a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru, na jejímž základě původní věřitelka poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se jej zavázala vrátit společně s poplatky a s úroky, celkem pak částku 27 888 Kč. Žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, když zaplatila toliko 2 splátky po 2 000 Kč, tedy celkem 4 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu.6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně. Mezi původní věřitelkou, která pohledávku za žalovanou postoupila na žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. Smlouvu o úvěru původní věřitelka uzavřela v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele, pročež tato smlouva podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).7. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Soud shledal uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, a to pro její očividný (zjevný) rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Za očividně rozporné s dobrými mravy lze označit ujednání o výši roční procentní sazby nákladů úvěru, která činí 272,44 %. Uvedené je zřejmé z toho, že žalované byl jako spotřebiteli poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná měla na daném úvěru splatit celkově částku 27 888 Kč, tedy téměř dvojnásobek zapůjčené částky. Pokud nadto roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) přesáhne 100 %, má ji judikatura za nepřiměřenou i u nebankovních poskytovatelů, kteří poskytují úvěry za rizikovějších podmínek než banky, kdy soud zjistil z úřední činnosti, že výše RPSN u bankovních poskytovatelů dosahuje nejvýše 26 %, tedy trojnásobek činí 78 %, k tomu srov. závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. Z toho plyne, že i poloviční RPSN než ta, která byla v předmětné smlouvě o úvěru sjednána, je v rozporu s dobrými mravy.10. Neplatné ujednání o úroku v daném případě nebylo možné moderovat ve smyslu § 577 o. z., neboť by tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem § 577 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Uvedená interpretace vychází rovněž z judikatury Soudního dvora EU, která zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik vyvarovat (viz rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C-618/10 nebo rozsudek SDEU ze 7. 11. 2019, Kanyeba SA Nijs a Deroga, C-349/18 – C-351/18).11. Absolutní neplatnost se pak v daném případě týká celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Původní věřitelka jako poskytovatel úvěrů v pozici profesionála uzavírá smlouvy o úvěru s ujednáním o úrocích obdobně vysokých, jako v této věci, jejichž výši obhajuje tím, že je nebankovním subjektem a že ve výši úroku zohledňuje rizikovost úvěrů. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek. Dle názoru zdejšího soudu by původní věřitelka bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích smlouvu o úvěru s žalovanou neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. Ke shodným závěrům již ostatně v případě obdobných úvěrových smluv opakovaně dospěl rovněž odvolací Městský soud v Praze (srov. např. rozsudky z 10. 1. 2023, č. j. č. j. 35 Co 345/2022-56, či z 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99).12. Za této situace nelze než uzavřít, že účastníky uzavřená smlouva o úvěru je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná podle § 588 o. z. jako celek. K neplatnosti podle § 588 o. z. je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Rovněž dle ustálené judikatury Soudního dvora má vnitrostátní soud „z úřední povinnosti posoudit zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné“ (rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, bod 32; také viz rozsudek z 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05, bod 38).13. Tento závěr soud učinil i s vědomím principů smluvní autonomie a pacta sunt servanda, jakož i zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran kori