29 C 339/2024-46 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 111 647,67 Kč s příslušenstvím a 60 000 Kč na smluvní pokutě. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. , právnická osoba, ., IČ , IČO, (dále jen „banka“) uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr 120 000 Kč a žalovaný se jej zavázali splácet v měsíčních splátkách se sjednaným úrokem 10,99% ročně. Jelikož žalovaný porušil své smluvní povinnosti a úvěr nesplácel, využila banka svého práva a prostřednictvím dopisu ze dne , datum, úvěr zesplatnila. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru, smluvní pokuty a příslušenství. Na na úvěr žalovaný zaplatil 20 330 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi bankou a insolvenční správkyně žalobkyně. Žalovaní dlužnou částku nesplatili ani po předžalobní výzvě.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný.3. Žalovaný je občanem Tunisu, jedná se proto o věc s cizím prvkem. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalovaného, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovaly, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle 6 odst 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), dle něhož platí, že (cit.) „Pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má na území České republiky evidované své bydliště.4. Podle § 87 odst. 1 ZMPS platí, že „Smlouvy se řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu.“ Rozhodným právem je právo české, neboť žalobkyně si se žalovanou jako rozhodné zvolily české právo v čl. 31.1 všeobecných obchodních podmínek.5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: smlouva o postoupení pohledávek spolu se seznamem postoupených pohledávek, oznámení o postoupení , návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru, akceptace návrhu smlouvy, informace o spotřebitelském úvěru VOP banky, prohlášení úvěru za splatný, předžalobní výzva k úhradě pohledávky, výzva k úhradě dlužné částky bankou, výpis banky 1/2021 - úvěrový účet, 8x výpisy z účtu banky - pohyby na účtu, doklady o odesílané poště). Dle žalobkyně mělo být posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedeno na základě nahlédnutí do databází NRKI, BRKI, registru SOLUS, insolvenčního rejstříku, nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Příjmy ve výši 24 520 Kč žalobkyně ověřila z výpisů z účtu žalovaného. Výdaje ve výši 18 476 Kč (1 890 Kč splátka úvěru a 16 586 Kč ostatní výdaje, tj. strava, bydlení, ošacení, hygiena apod.). Výdaje žalovaného byly dovozeny na základě sdělení žalovaného a ověřením dat ze statistických údajů databáze Českého statistického úřadu s korekcí (důkazy: protokol o ověření úvěruschopnosti, výpisy z účtu žalovaného za dobu od února do dubna 2021 - mzda žalovaného).6. Z důkazu ceník služeb soud nic podstatného nezjistil, a proto se mu dále nevěnuje.7. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Dle § 2991 odst. 1 a 2 obč. zákoníku platí, že „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“, přičemž v § 2999 odst. 1 obč. zákoníku je uvedeno, že „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.“8. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“9. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“10. Na základě skutečnosti uvedených v bodech 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že žalovaný od banky vyčerpal úvěr ve výši 120 000 Kč a že na něj zaplatil 20 330 Kč. Rovněž má soud za to, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky se žalobkyně namísto banky stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích z úvěru vůči žalovaným. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity žalovaných hodnotit, zda byly při uzavření smlouvy splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči žalovaným nárok.11. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU