10 C 253/2024-23 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 32 346,64 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 060,63 Kč od 9. 10. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 24,36 % ročně z částky 21 841,09 Kč od 29. 9. 2023 do zaplacení. Dle žalobních tvrzení právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , jméno PO, , právnická osoba, . („společnost , jméno PO, “) poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru z 23. 2. 2022 č. , hodnota, úvěr ve výši 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit ve 48 měsíčních splátkách po 1 379 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, a dopisem z 28. 9. 2023 proto společnost , jméno PO, úvěr zesplatnila. Pohledávku za žalovaným následně společnost , jméno PO, postoupila žalobkyni. Za dobu trvání smluvního vztahu až do postoupení žalovaný společnosti , jméno PO, uhradil celkem částku 22 064 Kč. Žalobkyní požadovaná žalovaná částka 32 346,64 Kč sestává z nesplacené části původní jistiny ve výši 21 841,09 Kč, kapitalizovaného úroku do zesplatnění ve výši 3 219,54 Kč a ze smluvních pokut za prodlení s úhradou jednotlivých splátek a za prodlení s úhradou zesplatněné jistiny ve výši 7 286,01 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci se souhlasem účastníků jednal dle ust. § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. S tímto postupem účastníci souhlasili, žalobkyně výslovně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaný konkludentně, když nesdělil nesouhlas s daným postupem k výzvě soudu obsahující doložku dle § 101 odst. 4 o. s. ř.4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:5. Dne 23. 2. 2022 uzavřeli společnost , jméno PO, a žalovaný smlouvu o úvěru č. , číslo smlouvy, , kterou se společnost , jméno PO, zavázala poskytnou žalovanému úvěr výši 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 59,77 % ročně ve 48 splátkách po 1 379 Kč splatných vždy do 24. dne každého kalendářního měsíce. Celkem měl žalovaný na základě smlouvy uhradit společnosti , jméno PO, 66 192 Kč; ve smlouvě byla specifikována RPSN 79,19 % (prokázáno smlouvou o úvěru z 23. 2. 2022 č. , číslo smlouvy, ).6. Před poskytnutím úvěru měla společnost , jméno PO, k dispozici údaj o tom, že žalovaný má pravidelný příjem ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, . v průměrné měsíční výši 11 600 Kč a pravidelné výdaje ve výši 7 244 Kč (prokázáno hodnocením klienta ke smlouvě o úvěru č. , číslo smlouvy, ).7. Dne 24. 2. 2022 společnost , jméno PO, poskytla žalovanému částku 25 000 Kč (prokázáno dokladem o vyplacení úvěru – otiskem datz elektronického výpisu při pohybu na účtu).8. V době od 24. 2. 2022 do 4. 7. 2023 žalovaný společnosti , jméno PO, na daný úvěr uhradil celkem částku 22 064 Kč (prokázáno přehledem splátek ke smlouvě o úvěru č. , číslo smlouvy, ).9. Dopisem z 28. 9. 2023 společnost , jméno PO, vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, úroků a smluvních pokut v celkové výši 27 757 Kč (prokázáno dopisem z 28. 9. 2023).10. S účinností ke dni 28. 3. 2024 společnost , jméno PO, na základě smlouvou o postoupení pohledávek z 29. 6. 2023 postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni (prokázáno společným prohlášením smluvních stran o postoupení pohledávek z 3. 4. 2024 včetně přílohy – seznamu postoupených pohledávek). Žalobkyně v zastoupení společnosti , jméno PO, oznámila žalovanému postoupení pohledávky dopisem z 16. 4. 2024 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky z 16. 4. 2024 včetně poštovního podacího lístku z 16. 4. 2024 a plné moci).11. Dopisem z 28. 5. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě žalované částky ve lhůtě do 12. 6. 2024 a upozornila jej na možnost podání žaloby (prokázáno dopisem z 28. 5. 2024 a poštovním podacím lístkem z 29. 5. 2024).12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:13. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně 24. 2. 2022 poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru, v níž se žalovaný zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 59,77 %, s RPSN 79,19 %. Za této situace se soud musel na prvním místě zabývat otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy a jejího souladu s dobrými mravy. V tomto směru pak soud dospěl k závěru, že smlouva se svými podmínkami, které lze označit jako lichevní, dobrým mravům zjevně příčí, a z tohoto důvodu je absolutně neplatná ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb.14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu již v minulosti opakovaně dovodila, že s přihlédnutím k dalším okolnostem případu je obvykle v rozporu s dobrými mravy výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Zjištění o nemravné výši úroků pak vede k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, který se ostatně za splnění dalších podmínek může promítnout nejen do nalézacího, ale dokonce i do exekučního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu z 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, usnesení Nejvyššího soudu z 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1851/2020, rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2617/2020, a tam citovaná rozhodnutí).15. Jak vyplývá z databáze ARAD vedené Českou národní bankou, v únoru 2022 byly bankami úvěry na spotřebu domácnostem poskytovány s průměrným RPSN 8,4 %, a s průměrnou úrokovou sazbou 7,96 % ročně[footnoteRef:1] V případě smlouvy uzavřené právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným tedy přesahovala RPSN (79,19 %) více než devítinásobně průměrnou RPSN a i sjednaná úroková sazba (59,77 %) dosahovala více než sedminásobku bankovního průměru. Rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy za těchto okolností soud považuje za zcela očividný. [1: Viz https://www.cnb.cz/arad/#/cs/display_link/set_1190. ]16. Neplatné ujednání o úroku v daném případě nebylo možné moderovat ve smyslu § 577 o. z., neboť by tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem § 577 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Uvedená interpretace vychází rovněž z judikatury Soudního dvora EU, která zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik vyvarovat (viz rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C-618/10 nebo rozsudek SDEU ze 7. 11. 2019, Kanyeba SA Nijs a Deroga, C-349/18 – C-351/18).17. Absolutní neplatnost se pak v daném případě týká celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek. Dle názoru zdejšího soudu by právní předchůdkyně žalobkyně bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích smlouvu o úvěru s žalovaným neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. Ke shodným závěrům již ostatně v případě obdobných úvěrových smluv opakovaně dospěl rovněž odvolací Městský soud v Praze (srov. např. rozsudky z 10. 1. 2023, č. j. č. j. 35 Co 345/2022-56, či z 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99).18. Za této situace nelze než uzavřít, že uzavřená smlouva o úvěru je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná podle § 588 o. z. jako celek. K neplatnosti podle § 588 o. z. je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Rovněž dle ustálené judikatury Soudního dvora má vnitrostátní soud „z úřední povinnosti posoudit zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné“ (rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, bod 32; také viz rozsudek z 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05, bod 38).19. Tento závěr soud učinil i s vědomím principů smluvní autonomie a pacta sunt servanda, jakož i zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru natolik závažný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů a ochranou spotřebitele.20. Z tohoto důvodu soud nárok žalobkyně posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z., neboť poskytnutím finančních prostředků bez platné smlouvy právn