29 C 47/2025-32 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 69 427,55Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen „věřitel“) uzavřel se stranou žalovanou dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru: (i) dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále jen „úvěr 1“), na jejímž základě věřitel poskytl straně žalované úvěr ve výši 30 000 Kč s úrokem 26,46% ročně, na který bylo splaceno 7 714,88 Kč; (ii) dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále jen „úvěr 2“), na jejímž základě věřitel poskytl straně žalované úvěr ve výši 15 000 Kč s úrokem 25,23% ročně, na který bylo splaceno 12 209,12 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání nároků ze zápůjčky je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi věřitelem a žalobkyní.2. Strana žalovaná byla v řízení nečinná.3. Strana žalovaná je občanem Slovenska. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala a která by se ve smyslu čl. 351 Smlouvy o založení ES použila místo nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, tak soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ tohoto nařízení, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla věřitele, tedy v Praze 4.4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť věřitel si se stranou žalovanou jako rozhodné zvolily české právo ve smlouvě o zápůjčce (alinea 1 smluv).5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku, to ovšem s tím rozdílem, že ve skutečnosti si věřitel se stranou žalovanou sjednali v případě úvěru 1 úrok ve výši 69% p.a. a RPSN ve výši 103,18% a v případě úvěru 2 úrok ve výši 88% p.a. a RPSN ve výši 167,56% (důkazy: smlouva o postoupení pohledávky se seznamem postoupených pohledávek, oznámení o postoupení, 2x smlouva o spotřebitelském úvěru se smluvními podmínkami, tabulky umoření, podací lístky). Stran zkoumání úvěruschopnosti strany žalované žalobkyně uvedla, že věřitel posuzoval schopnost strany žalované splácet úvěr s odbornou péčí, a to především na základě pracovní smlouvy a výplatních pásek, kde měla dosáhnout dle tvrzení strany žalované měsíčního příjmu 55 100 Kč. Rovněž dle svého tvrzení nebyla strana žalovaná v insolvenčním řízení. (důkazy: 2x žádost o úvěr).6. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích soud k důkazu neprováděl, neboť se jeho odůvodněním necítí být vázán.7. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 obč. zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“8. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“9. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“10. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že strana žalovaná od věřitele získala na základě úvěru 1 prostředky ve výši 35 000 Kč, z nichž zaplatila 7 714,88 Kč, a na základě úvěru 2 prostředky ve výši 15 000 Kč, z nichž zaplatila 12 209,12 Kč. Rovněž má soud za to, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky se žalobkyně namísto věřitele stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích ze zápůjčky vůči straně žalované. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity strany žalované hodnotit, zda byly při uzavření smluv o zápůjčce 1 a 2 splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.11. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovn