47 C 27/2025-23 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou ze dne , datum, domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost Emmas , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a žalovaná uzavřely prostřednictvím komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši , částka, , tato částka byla vyplacena dne , datum, na účet č. , č. účtu, . Před uzavřením smlouvy byla žalobkyní prošetřena úvěruschopnost žalované. Úvěr byl splatný dne , datum, . Žalovaná v této lhůtě úvěr neuhradila. Pohledávka z výše uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřenou se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, . Žalobkyně se domáhá zaplacení částky , částka, jako jistiny, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši , částka, a úroku ve výši , částka, .2. Soud ve věci postupoval dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., věc rozhodl bez přítomnosti účastníků, vycházel při tom z předložených listinných důkazů. Žalobkyně svou nepřítomnost omluvila, žalovaná se nedostavila bez omluvy.3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin (smlouva o spotřebitelském úvěru č. FA 984/618652, výpis o účtech žalované, potvrzení o provedení transakce, informace o klientovi č. , hodnota, , oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzva,) učinil soud tento skutkový závěr s následujícím právním hodnocením:4. Výše uvedená právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), na základě níž měl být žalované poskytnut úvěr ve výši , částka, , tato částka byla dne tato částka byla vyplacena dne , datum, na účet č. , č. účtu, . Splatnost úvěru byla do , datum, . Pohledávka z předmětné smlouvy byla na žalobkyně postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , což bylo žalované oznámeno dne , datum, .5. Právní předchůdkyně uzavřela smlouvu jako podnikatel a žalovaná byla při uzavření smlouvy v postavení spotřebitele, smlouvu je tedy třeba posoudit dle ust. § 2395 o.z. a zároveň podle ust. § 1810 a násl. o.z. a podle zákona č. 257/2016 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy byla povinna dle ust. § 86 odst. 1 uvedeného zákona před uzavřením smlouvy posoudit spotřebitelovu schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, v případě nezbytnosti též nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti vyplývající ze shora uvedeného ustanovení zákona. Z informací o klientovi vyplývá, že výdaje žalované značně přesahovaly její zjištěný příjem (zjištěný příjem , částka, , výdaje celkem , částka, , ostatní výdaje , částka, , náklady na bydlení , částka, , měsíční splátka bankovního úvěru , částka, ). Soud tak učinil závěr, že žalovaná nebyla schopna úvěr poskytnutý ve výši , částka, spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a úrokem v celkové výši , Anonymizováno, , Anonymizováno, v dohodnuté lhůtě splatnosti uhradit. Právní předchůdkyně žalobkyně tak úvěruschopnost žalované posoudila nesprávně jako úspěšnou. Vzhledem k tomu, že jednání proběhlo bez účasti žalobkyně, nemohl soud vůči ní postupovat dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. a vyzvat ji k označení důkazů k prokázání jejího žalobního tvrzení, že před uzavřením smlouvy byla splněna zákonná povinnost zjistit úvěruschopnost žalované. Soud proto vycházel z předložených listinných důkazů a dospěl k závěru, že toto žalobní tvrzení žalobkyně neprokázala.6. Podle ust. § 87 odst. 1 spotřebitelského zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.7. Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl.8 uvádí, že důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv.8. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, C-679/18 jehož výrok zní: Články 28 a 3 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátní právo, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23. Články 28 a 3 Směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.9. Ze shora uvedeného vyplývá, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat porušení předsmluvní povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední a nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr též vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES, a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb.10. Soud na danou věc tak aplikoval shora uvedené čl. směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES. Protože žalobkyně neprokázala, zda byla dostatečně zjišťována úvěruschopnost žalované při sjednávání úvěru, resp. protože z předložených dokladů soud učinil závěr, že úvěruschopnost žalované byla vyhodnocena nesprávně, soud posoudil předmětnou smlouvu uzavřenou účastníky jako absolutně neplatnou. Žaloba o zaplacení částek , částka, + , částka, byla proto zamítnuta, a to z výše uvedených důvodů, neboť nárok na zaplacení těchto částek by mohl být uplatněn důvodně pouze v případě platně uzavřené smlouvy o úvěru. Pokud jde o částku , částka, , nebylo možné ji posoudit ani jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 o.z., podle kterého bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch mimo jiné plněním bez právního důvodu. V řízení totiž žalobkyně neprokázala, že účet č. , č. účtu, , na který převedla částku , částka, , byl účtem žalované.11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 a contrario. Žalovaná byla v řízení úspěšná, v řízení jí však žádné náklady nevznikly.