47 C 69/2025-26 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou ze dne , datum, domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím V žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a žalovaný uzavřeli dne , datum, prostřednictvím komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši , částka, , tato částka byla žalovanému zaslána na účet č. , č. účtu, . Poplatek za poskytnutí úvěru činil , částka, . Splatnost úvěru byla do , datum, . Před uzavřením smlouvy byla žalobkyní prošetřena úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný úvěr ve lhůtě splatnosti neuhradil. Pohledávka ze smlouvy byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, .2. Soud ve věci postupoval dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc rozhodl bez přítomnosti účastníků, vycházel při tom z předložených listinných důkazů. Žalobkyně svou nepřítomnost při ústním jednání omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy.3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin (smlouva o spotřebitelském úvěru z , datum, , formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z , datum, , dílčí smlouva o postoupení pohledávek z , datum, , oznámení o postoupení pohledávky z , datum, včetně podacího lístku, seznam postoupení pohledávek, potvrzení o provedení odchozí platby z , datum, ) učinil soud tento skutkový závěr s následujícím právním hodnocením:4. Výše označená právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dne , datum, uzavřeli prostřednictvím komunikace na dálku smlouvu označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), na základě níž měl být žalovanému poskytnut úvěr ve výši , částka, , tato částka byla dne , datum, převedena na účet č. , č. účtu, . Účastníci si sjednali poplatek za poskytnutí úvěru ve výši , částka, . Splatnost úvěru byla do , datum, .5. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela smlouvu jako podnikatel a žalovaný byl při uzavření smlouvy v postavení spotřebitele, smlouvu je tedy třeba posoudit dle ust. § 2395 o.z. a zároveň podle ust. § 1810 a násl. o.z. a podle zákona č. 257/2016 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy byla povinna dle ust. § 86 odst. 1 uvedeného zákona před uzavřením smlouvy posoudit spotřebitelovu schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, v případě nezbytnosti též nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně neprokázala, že byla splněna povinnost vyplývající ze shora uvedeného ustanovení zákona. Předloženými listinnými důkazy není prokázáno její tvrzení, že byla řádným způsobem zjišťována schopnost žalovaného poskytnutý úvěr ve lhůtě splatnosti uhradit. Vzhledem k tomu, že jednání proběhlo bez účasti žalobkyně, nemohl soud vůči ní postupovat dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. a vyzvat ji k označení důkazů k prokázání jejího žalobního tvrzení, že před uzavřením smlouvy byla splněna zákonná povinnost zjistit úvěruschopnost žalovaného. Soud proto vycházel z předložených listinných důkazů a dospěl k závěru, že toto žalobní tvrzení žalobkyně neprokázala.6. Podle ust. § 87 odst. 1 spotřebitelského zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.7. Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl.8 uvádí, že důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv.8. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, C-679/18 jehož výrok zní: Články 28 a 3 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátní právo, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23. Články 28 a 3 Směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.9. Ze shora uvedeného vyplývá, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat porušení předsmluvní povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední a nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr též vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES, a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb.10. Soud na danou věc tak aplikoval shora uvedené čl. směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES. Protože žalobkyně, na kterou byla pohledávka z předmětné smlouvy postoupena výše uvedenou smlouvou o postoupení pohledávek, neprokázala, zda byla dostatečně zjišťována úvěruschopnost žalovaného při sjednávání úvěru, soud posoudil předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou. Žaloba o zaplacení částky , částka, (poplatek za poskytnutí úvěru) byla proto zamítnuta, a to z výše uvedených důvodů, neboť nárok na zaplacení těchto částek by mohl být uplatněn důvodně pouze v případě platně uzavřené smlouvy o úvěru. Pokud jde o částku , částka, , nebylo možné ji posoudit ani jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 o.z., podle kterého bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch mimo jiné plněním bez právního důvodu. V řízení totiž žalobkyně neprokázala, že účet č. , č. účtu, , na který uvedenou částku převedla, byla účtem žalovaného, rovněž v tomto směru pak vůči žalobkyni nemohl soud postupovat dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř.11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario. Žalovaný byl v řízení úspěšný, v řízení mu však žádné náklady nevznikly.