ECLI: ECLI:CZ:OSPH05:2025:10.C.138.2025.1 Datum: 2025-07-22 Předmět: o zaplacení 32 760 Kč s příslušenstvím Ustanovení: ["§ 101 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 132 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 577 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2395 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2 z. č. 257/2016 Sb."] ["bezdůvodné obohacení""lichva""smlouva o úvěru"]
O co šlo: o zaplacení 32 760 Kč s příslušenstvím (["§ 101 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 132 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 577 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2395 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2 z. č. 257/2016 Sb.)
1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 9.6.2025 po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky. Tvrdila, že se žalovaným uzavřela dne 12.4.2023 smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 64,31 % p.a. splácet prostřednictvím měsíčních splátek počínaje měsícem květen 2023, což však nečinil řádně a včas. Proto došlo k zesplatnění úvěru a žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky. Dluh žalovaného činí 32 760 Kč a příslušenství a nebyl uhrazen ani na základě upomínky.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. K jednání soudu konanému dne 22.7.2025 se žalovaný, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil. Soudu proto dle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti žalovaného.4. Soud provedl důkazy, které ve věci žalobkyně navrhla, další důkazy nebylo třeba provádět. Za použití ust. § 132 o.s.ř. soud učinil tento závěr o skutkovém stavu:5. Dne 12.4.2023 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout peněžité prostředky ve výši 20 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnutou částku splácet formou 48 měsíčních splátek, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 64,30 % p. a., RPSN 87,08 %, celkem měla být vrácena částka 56 016 Kč (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 12.4.2023, dokladem o vyplacení úvěru). Žalobkyně žalovaného k zaplacení nárokované částky vyzvala (prokázáno upomínkou, podacím archem).6. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení vzhledem k právnímu posouzení věci.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.9. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.10. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které byl sjednán úrok ve výši 64,30 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k dubnu 2023 nejvýše 9,43 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).12. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 64,30 % p. a. Výše úroku sjednaného v projednávané věci přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy téměř sedmkrát. Dle smlouvy měl žalovaný vrátit částku 56 016 Kč, tedy téměř trojnásobek oproti poskytnuté částce 40 000 Kč. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).13. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).14. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). K příkladu lze uvést čl. 6.1 smlouvy, dle kterého v případě prodlení klienta s úhradou kterékoli splátky či její části vzniká klientovi povinnost uhradit poskytovateli smluvní pokutu či dochází k automatickému zesplatnění dluhu, přitom součástí splátky je kromě jistiny právě i sjednaný úrok. Současně soud konstatuje, že v dané věci není prostor pro moderaci výše sjednaného úroku ve smyslu § 577 občanského zákoníku, neboť žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Z toho lze dovodit, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy by úvěrové smlouvy s takovou sazbou neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ostatně ani nijak nezastírá. Žalobkyně tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni zisk, vyvažují tak její ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. To je tedy důvodem toho, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala a smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Tyto závěry byly Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím opakovaně judikovány ve skutkově a právně obdobných sporech (i stejné žalobkyně) vedených např. pod těmito spisovými značkami: sp. zn. 30Co 61/2019, sp. zn. 22Co 197/2019, sp. zn. 11Co 334/2020, sp. zn. 13Co 346/2021, sp. zn. 19Co 102/2022, sp. zn. 22Co 61/2022, a sp. zn. 53Co 47/2022, sp. zn. 11Co 171/2022, sp. zn. 20Co 12/2023, sp. zn. 62Co 67/2023, sp. zn. 20Co 149/2023, sp. zn. 28Co 217/2023. V těchto rozhodnutích odvolací soud také vysvětlil, že při neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku není prostor pro moderaci ve smyslu § 577 o. z., která se uplatní jen v případě, že se vada, spočívající v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu právního jednání vztahuje jen na část právního jednání.15. Žalobkyně se po žalovaném s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalovanému skutečně poskytnuta, tedy částky 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení (ust. § 2991 a násl. o.z.). Na tuto částku žalovaný uhradil 8 442 Kč, proto soud žalobkyni přiznal zbylou neuhrazenou částku ve výši 11 558 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení běžícího od uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě.16. Co do zbývajících nárokovaných částek včetně příslušenství soud žalobu zamítl, neboť jejich vznik žalobkyně odvozovala od absolutně neplatné smlouvy o úvěru.17