10 C 162/2025-17 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 2.7.2025 po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky. Tvrdila, že se žalovanou uzavřela dne 28.2.2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalované úvěr do limitu 20 000 Kč,, Anonymizováno, kterou se žalovaná včetně úroku ve výši 40 % měsíčně zavázala vrátit prostřednictvím splátek. Vzhledem k tomu, že tak nečinila řádně a včas, zesplatnila žalobkyně úvěr ke dni 2.7.2024. Dluh žalované činí 26 190 Kč, z toho jistina 15 000 Kč, příslušenství a smluvní pokuta, a nebyl uhrazen ani na základě upomínky.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání při splnění podmínek dle § 115a o.s.ř.4. Soud provedl důkazy, které ve věci žalobkyně navrhla, další důkazy nebylo třeba provádět. Za použití ust. § 132 o.s.ř. soud učinil tento závěr o skutkovém stavu:5. Dne 28.2.2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalované úvěr do limitu 20 000 Kč, který se žalovaný včetně úroku ve výši 40 % měsíčně zavázal vrátit prostřednictvím splátek, RPSN 5518,07 % (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 28.2.2024). Úvěr byl poskytnut ve výši 15 000 Kč (prokázáno doklady o vyplacení úvěru). Žalobkyně žalovaného k zaplacení nárokované částky vyzvala (prokázáno upomínkou z 14.6.2025, podacím lístkem).6. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení vzhledem k právnímu posouzení věci.7. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.8. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které byla sjednána RPSN (Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr) ve výši 5518,07 % ročně, smluvní úrok ve výši 40 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná výše úroku u úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k únoru 2024 nejvýše 8,97 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků (od níž se RPSN odvíjí), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).11. Výše RPSN sjednaná ve smlouvě ve spotřebitelském úvěru je zcela zjevně hrubě nemravná.12. Spotřebitelský úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).13. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).14. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). K příkladu lze uvést čl. 2.3 smlouvy, dle kterého v případě prodlení klienta s úhradou kterékoli splátky či její části vzniká klientovi povinnost uhradit poskytovateli smluvní pokutu. Tyto závěry byly Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím opakovaně judikovány ve skutkově a právně obdobných sporech vedených např. pod těmito spisovými značkami: sp. zn. 30Co 61/2019, sp. zn. 22Co 197/2019, sp. zn. 11Co 334/2020, sp. zn. 13Co 346/2021, sp. zn. 19Co 102/2022, sp. zn. 22Co 61/2022, a sp. zn. 53Co 47/2022, sp. zn. 11Co 171/2022, sp. zn. 20Co 12/2023, sp. zn. 62Co 67/2023, sp. zn. 20Co 149/2023, sp. zn. 28Co 217/2023.15. Žalobkyně se po žalované s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalované skutečně poskytnuta, tedy částky 15 000 Kč odpovídající nesplacené jistině úvěru, a to z titulu bezdůvodného obohacení (ust. § 2991 a násl. o.z.).16. Co do zbývajících nárokovaných částek včetně příslušenství soud žalobu zamítl, neboť jejich vznik žalobkyně odvozovala od absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru.17. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. , když procesní úspěch obou účastníků byl přibližně stejný.