33 C 125/2021-33 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobci požadovali po žalovaném každý uhradit 250 EUR s příslušenstvím. K důvodům žaloby uvedli, že byli účastníky letu žalovaného ze dne [datum] č. [anonymizována dvě slova] ze [anonymizována dvě slova] do [obec]. Let však byl na příletu zpožděn o 7:11 hod. Žalovaná částka představuje výši odškodnění žalobců za zpožděný let. 2. Žalovaný k věci uvedl, že žalobci svůj nárok neuplatnili včas dle § 2553 odst. 3 o. z., když nárok žalobců u žalovaného uplatnila společnost A, přičemž však na tuto společnost nebyly nároky žalobců platně postoupeny. 3. Mezi stranami nebyly sporné rozhodující skutečnosti nutné pro právní posouzení nároku, tj. že žalobci byli účastníky letu žalovaného, který byl kratší než 1.500 km a tento let byl na příletu zpožděn o více než 3 hodiny. Soud pak z předžalobní výzvy ze dne 14.4.2021 zjistil, že touto výzvou žalobci vyzvali žalovaného k úhradě dlužné částky. 4. Dle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále také jen„ Nařízení“) odkazuje-li se na tento článek, obdrží cestující náhradu ve výši 250 EUR u všech letů o délce nejvýše 1500 kilometrů. 5. Dle § 2553 odst. 1 o. z. jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. 6. Dle § 2553 odst. 2 o. z. při nepravidelné přepravě osob nahradí dopravce škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády. 7. Dle § 2553 odst. 3 o. z. práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. 8. Dle § 2578 o. z. podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství. 9. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný má sídlo v obvodu zdejšího soudu, je dána pravomoc českých soudů čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012. 10. Mezi stranami bylo sporu pouze o tom, zda je nutné uplatnit právo na náhradu dle Nařízení ve lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z., a rovněž i zda toto právo bylo v daném případě řádně uplatněno. Pro posouzení této otázky je rozhodující uzavřít, zda Nařízení je možno chápat jako přepravní řád ve smyslu § 2553 odst. 1 a odst. 2 o. z. Dle názoru soudu tomu tak není. Přepravní řády jsou podzákonnými právními předpisy vydávanými formou rezortních vyhlášek, kdy § 2553 odst. 1 a odst. 2 o. z. jsou odkazem na tyto předpisy, jež jsou přijaté na základě zmocnění speciálních zákonů týkajících se jednotlivých druhů dopravy. V současné době je jediným platným přepravním řádem ve smyslu § 2553 odst. 1 a odst. 2 o. z. vyhláška č. 175/2000 Sb. pro oblast drážní a silniční dopravy. Naproti tomu pro oblast letecké dopravy v současnosti žádný přepravní řád ve smyslu § 2553 a § 2578 o. z. v platnosti není. Není tak dle soudu pro oblast letecké přepravy ani žádných nároků, které je nutno uplatnit ve lhůtě stanovené v § 2553 odst. 3 o. z. Přepravním řádem dle soudu tak nemůže být přímo závazný právní předpis Evropské unie, kterým Nařízení je. Opačný výklad by dle soudu dále znamenal omezení doby pro úspěšné uplatnění nároků cestujících např. oproti Montrealské úmluvě ze dne 28.5.1999, publikované pod č. 123/2003 Sb. m. s., kdy tato stanoví v čl. 35 promlčecí lhůtu k uplatnění práv cestujících na 2 roky (reklamační lhůta je stanovena pouze pro případ uplatnění náhrad z poškozených popř. opožděných zavazadel popř. nákladu v čl. 31). Připuštěním výkladu o Nařízení jakožto přepravním řádu ve smyslu § 2553 odst. 1 a odst. 2 o. z. by tak došlo k situaci, kdy nároky dle Montrealské úmluvy by bylo možno uplatnit ve stanovené 2leté lhůtě a nároky dle Nařízení pouze po předchozím uplatnění ve lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z. V této souvislosti nutno podotknout, že nároky na náhradu dle čl. 7 Nařízení jsou paušalizovanou náhradou nemajetkové újmy cestujících a nikterak se nároků z Montrealské úmluvy nedotýkají, jak vyplývá z čl. 12 odst. 1 Nařízení. Stejně jako Montrealská úmluva, která upravuje speciální délku promlčecí doby pro uplatnění nároků z ní a není přepravním řádem ve smyslu § 2553 odst. 1 a odst. 2 o. z., tak dle soudu není přepravním řádem ani Nařízení. Vzhledem ke své právní síle by Nařízení mohlo upravovat speciální reklamační popř. i promlčecí dobu pro uplatnění právních nároků z něho. Naproti tomu přepravní řády dle § 2553 odst. 1 odst. 2 o. z. jsou podzákonnými právními předpisy a tudíž by modifikovat zákonnou úpravu promlčecí doby stanovenou v § 2553 odst. 3 o. z. nemohly. Zjednodušeně řečeno soud uzavřel, že Nařízení není přepravním řádem ve smyslu § 2553 o. z. a § 2578 o. z. a tedy není ani nutným předpokladem pro úspěšné uplatnění nároků z něho předchozí reklamace dle § 2553 odst. 3 o. z. Dle soudu tak k zamezení promlčení nároku na odškodnění dle Nařízení postačí jeho uplatnění v obecné promlčecí lhůtě § 629 o. z., jelikož Nařízení nestanoví jinak. Za této situace pak soud má za nadbytečné zabývat se platností případného postoupení nároku žalobců na spol. [anonymizována dvě slova]. 11. Soud poté uzavřel, že vzhledem k tomu, že let žalovaného kratší 1.500 km, jehož byli žalobci účastníky, byl oproti plánovanému příletu opožděn o více než 3 hodiny, náleží žalobcům náhrada dle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení, tj. každému 250 EUR. Soud proto žalobě vyhověl v plném rozsahu včetně úroků z prodlení ve výši dle § 1802 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena jako třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř. 12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci měli ve věci plný úspěch. Náleží jim tak náhrada nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč, odměně právního zástupce, který je advokátem, za 6 úkonů právní služby po 200 Kč (příprava a převzetí právního zastoupení, výzva k plnění, žaloba) dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, za 2 úkonů po 1.500 Kč (písemné vyjádření ze dne 31.10.2021), přičemž dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu je odměna snížena o 20 %, náhrada za 3 režijní paušály za úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 2 advokátního tarifu, 1 režijní paušál za úkony právní služby po 300 Kč a 21% DPH ve výši 832 Kč Celkem tedy žalobcům náleží na náhradě nákladů řízení částka 5.592 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobcům do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám jejich právního zástupce, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).