7 C 273/2021-29 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobou došlou soudu dne [datum] se žalobci domáhali vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit každému z nich částku 400 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady škody za zpožděný let č. [anonymizováno] dne [datum] z [obec] na [anonymizována dvě slova]), který v délce [anonymizováno] překročil časový limit mezi plánovaným a skutečným příletem do cílové destinace o dobu delší tří hodin. Žalobci nejprve postoupili svůj nárok vůči žalované na [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], která jej vůči žalované uplatnila dne [datum] zasláním výzvy k úhradě kompenzace v intencích Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. Žalovaná na výzvu nereagovala. Z opatrnosti následně došlo ke zpětnému postoupení předmětného nároku na žalobce, kteří se na žalovanou obrátili výzvou k plnění ze dne [datum], avšak bezvýsledně. 2. Soud vydal dne [datum] elektronický platební rozkaz ve znění žalobního návrhu, proti kterému podala žalovaná včas odpor. V odporu uvedla, že ze strany žalobců nedošlo ke kontaktování žalované v šestiměsíční promlčecí lhůtě dle § 2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, i když žalovaná byla vyzvána k úhradě kompenzace prostřednictvím [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], na kterou žalobci postoupili své pohledávky z titulu zpožděného letu, tak uvedená smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, jak dovodil Obvodní soud pro Prahu 6 v řízení vedeném pod sp. zn. 28 C 366/2019, kdy jeho právní názor byl potvrzen rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Tedy výzva k úhradě kompenzace byla zaslána subjektem, který nedisponoval aktivní věcnou legitimací. 3. Mezi stranami nebyly sporné skutečnosti relevantní pro právní posouzení nároku, tj. že žalobci byli účastníky letu žalovaného, který byl zpožděn o více než 3 hodiny. Soud pak z předžalobní výzvy ze dne [datum] vzal za prokázané, že touto výzvou žalobci vyzvali žalovaného k úhradě dlužné částky. 4. Žalobci se domáhají náhrady dle dle čl. 7 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů. 5. Dle § 2553 odst. 2 o. z. při nepravidelné přepravě osob nahradí dopravce škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády. 6. Dle § 2553 odst. 3 o. z. práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. 7. Mezi stranami bylo sporu pouze o tom, zda je nutné uplatnit právo na náhradu dle Nařízení ve lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z., a rovněž i zda toto právo bylo v daném případě řádně uplatněno. Pro posouzení této otázky je rozhodující uzavřít, zda Nařízení je možno chápat jako přepravní řád ve smyslu § 2553 odst. 1 a odst. 2 o. z. Dle názoru soudu tomu tak není. Přepravní řády jsou podzákonnými právními předpisy, kdy § 2553 odst. 1 a odst. 2 o. z. jsou odkazem na tyto předpisy přijaté na základě zmocnění speciálních zákonů týkajících se jednotlivých druhů dopravy. V současné době je jediným platným přepravním řádem ve smyslu § 2553 odst. 1 a odst. 2 o. z. vyhláška č. 175/2000 Sb. pro oblast drážní a silniční dopravy. Přepravním řádem dle soudu tak nemůže být přímo závazný právní předpis Evropské unie, kterým Nařízení je. Opačný výklad by dle soudu dále znamenal omezení doby pro úspěšné uplatnění nároků cestujících oproti Montrealské úmluvě ze dne 28. 5. 1999, publikované pod č. 123/2003 Sb. m. s., kdy tato stanoví v čl. 35 promlčecí lhůtu k uplatnění práv cestujících na 2 roky (reklamační lhůta je stanovena pouze pro případ uplatnění náhrad z poškozených popř. opožděných zavazadel popř. nákladu v čl. 31). Připuštěním výkladu o Nařízení jakožto přepravním řádu ve smyslu § 2553 odst. 1 a odst. 2 o. z. by tak došlo k situaci, kdy nároky dle Montrealské úmluvy by bylo možno uplatnit ve stanovené 2leté lhůtě a nároky dle Nařízení pouze po předchozím uplatnění v reklamační lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z. (pokud by tedy nebylo dle soudu opět nesprávně dovozováno, že přepravním řádem je nutno chápat rovněž Montrealskou úmluvu). V této souvislosti nutno podotknout, že nároky na náhradu dle čl. 7 Nařízení jsou paušalizovanou náhradou nemajetkové újmy cestujících a nikterak se nároků z Montrealské úmluvy nedotýkají, jak vyplývá z čl. 12 odst. 1 Nařízení. Soud tedy uzavřel, že Nařízení není přepravním řádem ve smyslu § 2553 odst. 1 a odst. 2 o. z., a tedy není nutným předpokladem pro úspěšné uplatnění nároků z něho předchozí reklamace dle § 2553 odst. 3 o. z. Za této situace pak soud má za nadbytečné zabývat se platností případného postoupení nároku žalobců na spol. [anonymizováno]. 8. S ohledem na uvedené náleží žalobcům náhrada dle čl. 7 Nařízení, tj. každému 400 EUR. Soud proto žalobě vyhověl v plném rozsahu včetně úroků z prodlení ve výši dle § 1802 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena jako třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř. 9. Náklady řízení byly žalobcům přiznány dle § 142 odst. 1 o. s. ř., což odůvodňuje úspěch žalobců ve věci. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 828 Kč a nákladech právního zastoupení dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/96 Sb. za 3 úkony právní služby po 200Kč a 3 paušály po 100Kč (převzetí zastoupení a příprava, výzva k plnění před podáním žaloby, sepis žaloby / za sepis vyjádření k odporu žalovaného úkon po 1940 Kč a paušál po 300 Kč a 21 % DPH ve výši 659,40 Kč, celkem 4 627,40 Kč.