4 C 202/2023-180 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 30. 5. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím z titulu mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy onemocnění Covid-19. Žalobu odůvodnila tak, že žalobkyně uzavřela s žalovanou pracovní smlouvu, na jejímž základě mezi nimi vznikl pracovněprávní poměr, který trval v období od 1. 1. 2019 do 13. 5. 2021. Dne 13. 5. 2021 byl pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou ukončen dohodou o rozvázání pracovního poměru (dále jen „Dohoda“). Během trvání pracovního poměru byla žalobkyně evidována jako zdravotnický pracovník u zdravotních pojišťoven, se kterými měla žalovaná uzavřené smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb a byla takto vedena v Příloze 2. těchto smluv, tedy tvořila personální zajištění žalované pro poskytování zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění. Dle žalobkyně došlo během trvání pracovního poměru ke vzniku jejího nároku na odměnu ve smyslu § 224 odst. 2 zákona č. 252/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoníku práce“) ve výši 75 000 Kč. Výše určená odměna má představovat mimořádnou stabilizační odměnu za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy onemocnění Covid 19 dle vyhláška č. 172/2021 Sb., kterou se mění vyhláška č. 305/2020 Sb., o stanovení způsobu zahrnutí kompenzace do výše úhrad za hrazené služby poskytnuté v roce 2020 (dále jen „Vyhláška“). Tato odměna měla být vyplacena žalobkyni ve mzdě za měsíc květen 2021, k tomu však nedošlo. Žalovaná dále uvádí, že zmiňovaná odměna je vyplácena zdravotními pojišťovnami jako státní dotace pro zdravotnické pracovníky prostřednictvím poskytovatelů zdravotních služeb. Účelové určení těchto finančních prostředků dle žalobkyně slouží k finančnímu ohodnocení zdravotnických pracovníků poskytovatele zdravotních služeb za boj s epidemií nemoci Covid-19. Žalovaná dle žalobkyně tyto finanční prostředky, které náleží žalobkyni, obdržela od , podezřelý výraz, (dále jen „, Anonymizováno, “), , podezřelý výraz, dále jen „, Anonymizováno, “) a , podezřelý výraz, (dále jen „, Anonymizováno, “). Žalovaná dle žalobkyně však zůstala nečinná a ani s časovým odstupem žalobkyni ničeho neuhradila. Na základě výše popsaného požaduje žalobkyně vyplacení odměny ve výši 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 75 000 Kč od 16. 6. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % a náhradu nákladů řízení ve výši 18 972 Kč, protože žalovaná postupovala v rozporu se zákonem, jelikož předmětné finanční prostředky nebyly určeny na navyšování zisku nebo sanování ztráty hospodaření žalované.2. Žalovaná neuznala žalobní nárok ani zčásti a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že žalobkyně byla zaměstnankyní žalované na pozici všeobecná zdravotní sestra od 1. 1. 2019 do 13. 5. 2021, kdy mezi nimi došlo k ukončení pracovního poměru Dohodou. Žalovaná uvádí, že tvrzený nárok žalobkyně nevyplývá ani z právních předpisů, ani z ujednání mezi žalobkyní a žalovanou, ani neexistuje rozhodnutí žalované, které by tvrzený nárok žalobkyni přiznávalo. V Dohodě ze dne 13. 5. 2021 žalovaná odkazuje na čl. 3 této Dohody, který obsahuje vypořádání všech práv a nároků, které vyplývají z pracovního poměru či vzniklé v souvislosti s ním, s tím že po obdržení mzdy či náhrady mzdy za měsíc květen 2021 dojde k uspokojení všech těchto práv a nároků. Dle čl. 3 Dohody dále žalobkyně prohlašuje, že si není vědoma, že by ke dni uzavření Dohody existovaly jakékoliv další neuspokojené nároky mezi ní a žalovanou, které by jakkoliv souvisely s pracovním poměrem či jeho rozvázáním, nebo jiným právním vztahem mezi žalobkyní a žalovanou. Dále žalovaná tvrdí neexistenci rozhodnutí či dvoustranné dohody, která by přislíbila žalobkyni výplatu jejího tvrzeného nároku na odměnu. Odkazuje na § 224 odst. 2 zákoníku práce, který zní tak, že „Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout odměnu zejména…“, přičemž upozorňuje již na znění daného ustanovení, ze kterého vyplývá možnost zaměstnavatele odměnu poskytnout, nikoliv však povinnost. Dle žalované se v případě této odměny jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy, která bez rozhodnutí zaměstnavatele má povahu pouze fakultativního plnění, kterou ztrácí pouze v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o jejím přiznání zaměstnanci. Kdy a jak dojde k takovému rozhodnutí záleží na úvaze zaměstnavatele. Žalovaná uvádí, že předmětná odměna má nenárokový charakter, přičemž v důsledku neexistence jejího rozhodnutí o vyplacení této odměny na ni žalobkyně nemá nárok. Žalovaná dále důvodnost tvrzeného nároku žalobkyně neshledává ani z Vyhlášky, která pouze obecně stanoví, že v ní zmínění poskytovatele obdrží navýšenou úhradu od zdravotní pojišťovny, a to za účelem kompenzace zvýšených osobních nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky. Vyhláška neupravuje způsob přerozdělení odměny mezi zdravotnické pracovníky. Žalovaná s odkazem na dokument zveřejněný Českou stomatologickou komorou tvrdí, že kompenzace dle Vyhlášky se neposkytuje konkrétnímu zdravotnímu pracovníku a určení výše kompenzace dle počtu zdravotních pracovníků má jen početní charakter, nikoli určuje přidělení odměny konkrétnímu pracovníku, tedy zdravotnický pracovník nemá právní nárok na vyplacení odměny z kompenzace. Žalovaná uvádí s odkazem na emailovou komunikaci s , Anonymizováno, , že Vyhláška nijak neřeší způsob, jakým mají být odměny v rámci poskytovatele zdravotníkům vyplaceny a tento způsob vyplácení odměny je na poskytovateli zdravotních služeb. Žalovaná uvádí, že tuto odměnu vyplatila svým zaměstnancům, s tím že přihlížela k jejich práci v době pandemie onemocnění Covid-19, tedy odměnu dostali ti zaměstnanci, kterým dle rozhodnutí žalované tato odměna náleží.3. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 27.9.2023, č.j. 4C 202/2023-43, kterým žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně byl rozsudek zdejšího soudu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2024, č.j. 30 Co 35/2024- 90, zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením zdejšího soudu potud, že žalovaný nárok představuje nenárokovou složku mzdy neboli odměnu, prostřednictvím které zaměstnavatel může (nikoli musí) svého zaměstnance odměnit za pomoc při mimořádných událostech, při které mohl být ohrožen život nebo zdraví, kterou také pandemie COVID-19 nepochybně byla. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná o přiznání odměny žalobkyni nerozhodla, nárok na její výplatu žalobkyni nevznikl. Poukázal však na povinnost zaměstnavatelů zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání ve smyslu ust. § 16 odst. 1 zákoníku práce. Soudu prvního stupně tak odvolací soud uložil, aby se zabýval posouzením, zda byla při neposkytnutí odměny žalobkyni respektována zásada rovného zacházení při odměňování za práci a poskytování jiných peněžitých plnění ve smyslu § 16 odst. 1 zákoníku práce, které zaměstnavateli ukládá povinnost nečinit mezi zaměstnanci nedůvodné rozdíly.4. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu tak soud poučil žalobkyni dle § 118a odst. 2 o.s.ř. o tom, že jí uplatněný nárok na zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím může být posouzen jako nárok na náhradu škody podle ust. § 265 odst. 2 zákoníku práce vzniklé v důsledku porušení zásady rovného zacházení ve smyslu ust. § 16 zákoníku práce. V této souvislosti žalobkyni vyzval k vylíčení rozhodujících tvrzení týkajících se specifikace práce, kterou žalobkyně u žalované vykonávala, jakož i označení zaměstnanců, kteří pro žalovanou vykonávali stejnou práci v období 1.10.2020 – 31.12.2020.5. Na to žalobkyně doplnila tvrzení tak, že pracovala u žalované jako všeobecná zdravotní sestra s tím, že na téže pozici byla zaměstnána ještě paní , jméno FO, , která měla oproti žalobkyni kratší praxi. Žalobkyně se za celou dobu trvání pracovního poměru nedopustila žádného porušení pracovní kázně.6. Soud následně vyzval žalovanou dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení a dále k označení důkazů k prokázání tvrzení, zda jiným zaměstnancům vykonávající stejný druh práce pro žalovanou jako žalobkyně v období 1.10.2020 – 31.12.2020 byla vyplacena odměna za mimořádné pracovní nasazení a dále, že u žalobkyně na rozdíl od ostatních zaměstnanců žalované (vykonávajících stejnou práci) nebyly dány důvody pro mimořádné ocenění jejího pracovního nasazení v předmětném období od 1.10.2020 do 31.12.2020, což bylo důvodem pro nepřiznání odměny.7. Na to žalovaná reagovala tak, že již na přelomu dubna a května 2021 připravovala žalovaná vytýkací dopis pro žalobkyni. Následně bylo žalovanou zjištěno, že žalobkyně falšovala podpisy nadřízené lékařky , tituly před jménem, , jméno FO, , což vedlo ke schů