19 C 43/2025-33 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání EPR) došlou zdejšímu soudu dne 15. 10. 2024 domáhala zaplacení částky ve výši 46 700 Kč s příslušenstvím z titulu porušení smluvních ujednání plynoucích ze smlouvy o podnikatelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 25. 3. 2024, na základě které žalované poskytla podnikatelský úvěr ve výši 26 000 Kč a ten se žalovaná zavázala žalobkyni splatit v celé výši dne 2. 6. 2024. Za každý den čerpání úvěru měla dle výše uzavřené smlouvy žalobkyně po žalované nárok na poplatek za poskytnutí úvěru ve výši celkem 18 200 Kč. V případě prodlení s úhradou jakékoliv jednotlivé splátky se žalovaná zavázala uhradit jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Jelikož však žalovaná byla v prodlení s úhradou 5 splátek, celková výše jednorázové sankce činí 2 500 Kč. Žalovaná dlužnou částku žalobkyni řádně a včas neuhradila, a to ani po zaslané písemné výzvě k plnění. Dlužná částka se tak sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 26 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru za dobu od poskytnutí úvěru do jeho splatnosti v celkové výši 18 200 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč. Žalovaná úvěr nesplatila, a to ani přes zaslanou písemnou výzvu k plnění.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlas s rozhodnutím věci bez projednání vyslovila již ve svém návrhu ze dne 15. 10. 2024. Soud proto ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. vyzval žalovanou, aby se rovněž vyjádřila k návrhu soudu na rozhodnutí věci bez projednání, pouze na základě listinných důkazů, a k této výzvě připojil doložku, že v případě, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s takovým postupem souhlasí. Vzhledem k tomu, že se žalovaná v dané lhůtě nevyjádřila, nastala fikce jejího souhlasu s rozhodnutím věci bez projednání.4. Z žalobkyní předložených listin, a to ze smlouvy o podnikatelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 25. 3. 2024 bylo soudem zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 26 000 Kč, které se žalovaná zavázala žalobkyni splatit v pěti splátkách počínaje dne 7. 4. 2024, a to spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 % za každý den čerpání úvěru (tj. 18 200 Kč). Doba trvání úvěru byla sjednána na 70 dní ode dne čerpání úvěru. V případě prodlení s úhradou jakékoliv jednotlivé splátky byla sjednána povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč.5. Z kopie občanského průkazu žalované a ověřovací platby ve výši 1 Kč bylo zjištěno, že žalobkyně si od žalované vyžádala kopii občanského průkazu a žalovaná jí zaslala platbu ve výši 1 Kč.6. Z potvrzení o provedené platbě bylo soudem zjištěno, že žalobkyně poskytla dne 25. 3. 2024 na bankovní účet č. , č. účtu, částku ve výši 26 000 Kč.7. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 11. 9. 2024 vč. dokladu o odeslání bylo soudem zjištěno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky, neboť žalovaná žalobkyni dosud neuhradila ničeho.8. Soud dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu: Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 25. 3. 2024 smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které žalované poskytla podnikatelský úvěr ve výši 26 000 Kč, Anonymizováno, a ten se žalovaná zavázala žalobkyni splatit v pěti splátkách, nejpozději do 70 dní ode dne čerpání úvěru. Za poskytnutí úvěru žalobkyně po žalované současně požadovala poplatek ve výši 1 % za každý den čerpání úvěru (tj. celkem 18 200 Kč). Žalobkyně si s žalovanou dále ve smlouvě sjednala, že v případě prodlení s úhradou jakékoliv splátky je žalobkyně po žalované požadovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Jelikož žalovaná žádnou ze splátek neuhradila a dostala se do prodlení, vyzvala jí žalovaná k úhradě dlužné částky. Ta jí však do dnešního dne neuhradila ničeho.9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Soud se zabýval nejprve otázkou platnosti uzavřené smlouvy.11. Jak plyne z výše uvedeného, v samotné Smlouvě nebyly sjednány žádné úroky, toliko poplatek za sjednání úvěru s tím, že poplatek je určen jako procentní sazba ve výši 1 % za každý den čerpání (tj. celkem 18 200 Kč). Takový poplatek však není nic jiného než skrytý úrok (který je ostatně jednou z náležitostí smlouvy o úvěru, bez kterého by byla smlouva o úvěru neplatná), a to ve výši vysoce převyšující běžnou úrokovou sazbu, která v době uzavření Smlouvy činila pro krátkodobé úvěry či kontokorenty úrok ve výši cca 9 % ročně. Úrok sjednaný ve Smlouvě přitom činil 70 % za 70 dnů, tedy 365 % ročně.12. K výši úrokové sazby, kterou lze považovat za souladnou s dobrými mravy se přitom opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud ČR např. v usnesení ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, kdy posuzoval nárok žalobkyně uplatněný v exekučním řízení a úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a klientem dne 2. 12. 2015, na jejímž základě žalobkyně poskytla úvěr s výpůjční úrokovou sazbou 109,56 % p. a. a sjednanou smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně, a vyhodnotil žalobkyní požadované a rozhodcem přisouzené plnění jako natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že bylo namístě exekuci zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem.13. Shodně tak v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků v tam řešeném případě (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.14. Dle výše uvedeného pak soud posoudil nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měla žalovaná poskytnutý úvěr ve výši 26 000 Kč splatit v 70 dnech s nominální úrokovou sazbou 365 % ročně, s možností prodloužení, kdy celkem měla žalobkyni při řádném splácení uhradit po tomto období částku 44 200 Kč. Tato sazba však výrazně převyšovala průměrnou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy (posuzováno vzhledem k obvyklé úrokové sazbě bankami poskytovaných úvěrů na spotřebu domácnostem i vzhledem k úrokovým sazbám kontokorentů nefinančním podnikům, které v době uzavření smlouvy činily cca 9 % ročně). Za situace, kdy Nejvyšší soud ve výše uvedených řízeních vyhodnotil úrokovou míru u úvěrů poskytovaných žalobkyní ve výši 109,56 % p. a. a 60 % ročně jako zjevně nemravou, dospěl soud i v předmětné věci k závěru, že nominální úroková míra 365 % p. a. je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy. Soud proto smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil shodně s právním hodnocením uvedeným výše podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, jako absolutně neplatnou jako celek, a to s ohledem na to, že dle soudu moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru zde možná není. Je totiž přesvědčen, že žalobkyně jako profesionálka na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru (skrytého jako poplatek za poskytnutí úvěru) a vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci osoby s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala.15. V případě absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru si jsou pak strany povinny vrátit bez zbytečného odkladu vše, co si poskytly na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 o. z., tzn. že žalovaná je povinna vrátit celou jistinu, od které se odečte jí již uhrazená částka (bez ohledu na to, kolik z této částky mělo být dle neplatné smlouvy započteno na jistinu a kolik na úroky). Žalované bylo žalobkyní poskytnuto celkem 26 000 Kč, na níž žalovaná neuhradila ničeho. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 26 000 Kč. Tuto částku spolu s úrokem z prodlení soudem stanoveným od 3. dne následujícího po odeslání výzvy k plnění ze dne 11. 9. 2024 do zaplacení podle § 1970 o. z., a jehož výše je v souladu s § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb., jí proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalobkyni uhradit.16. Ve zbytku, tedy co do 20 700 Kč spolu s ú