8 C 1/2022-44 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobou ze dne 31. 12. 2021 se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody dle krizového zákona způsobené opatřeními vlády České republiky přijatými v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARSCoV-2 na území České republiky v době nouzového stavu, a to konkrétně v období od 5. 10. 2020 do 11. 4. 2021 (nouzový stav vyhlášený od 5. 10. 2020 do 14. 2. 2021, nouzový stav vyhlášený od 15. 2. 2021 do 26. 2. 2021 a nouzový stav vyhlášený od 27. 2. 2021 do 11. 4. 2021). Jmenovitě žalobkyně požadovala majetkovou újmu v podobě ušlého zisku se zohledněním obdržených dotací v rámci kompenzačních programů Antivirus, COVID Ubytování a COVID Ubytování II, COVID Gastro a COVID Sport III. Škoda měla vzniknout tím, že v důsledku krizových opatření bylo žalobkyni znemožněno vykonávat podnikatelskou činnost spočívající v provozování lyžařského areálu zahrnujícího sjezdové tratě, lanovou dráhu, vleky, půjčovnu lyžařského vybavení, lyžařskou školu a dále několik ubytovacích a restauračních zařízení. Výčet konkrétních krizových opatření, v jejichž důsledku byla žalobkyně omezena v provozování své podnikatelské činnosti, žalobkyně specifikovala v přehledu opatření vlády v období nouzového stavu, jež tvoří přílohu žaloby. Tato opatření měla negativně ovlivnit podnikatelskou činnost žalobkyně, když stanovovala zákaz či omezení poskytování restauračních a ubytovacích služeb, zákaz provozu lyžařských vleků a lanových drah, zákaz provozu wellness či omezovala volný pohyb osob. Jako příklad uvedla krizová opatření vlády České republiky: usnesení vlády České republiky č. 958 ze dne 30. 9. 2020, jímž vláda v období od 5. 10. 2020 do 18. 10. 2020 mimo jiné nařídila uzavření restaurací mezi 22:00 až 6:00 hod. a v rámci kterého byl omezen počet osob u jednoho stolu na max. 6 osob; usnesení vlády České republiky č. 996 ze dne 8. 10. 2020, jímž vláda v období od 12. 10. 2020 do 25. 10. 2020 mimo jiné nařídila uzavření restaurací mezi 22:00 až 6:00 hod., v rámci kterého byl omezen počet osob u jednoho stolu na max. 4 osoby a v rámci kterého došlo k zákazu provozu wellness a vnitřních sportovišť; usnesení vlády České republiky č. 1021 ze dne 12. 10. 2020, kterým vláda v období od 14. 10. 2020 do 3. 11. 2020 mimo jiné nařídila zákaz přítomnosti veřejnosti v restauracích s výjimkou pro ubytované hosty, stanovila zákaz provozu wellness a užívání vnitřních sportovišť, omezila svatby a zakázala konzumaci alkoholu na veřejnosti; usnesení vlády České republiky č. 1078 ze dne 21. 10. 2020, kterým vláda v období od 22. 10. 2020 do 3. 11. 2020 mimo jiné zakázala volný pohyb osob, s výjimkou cest a pobytu ve vlastních rekreačních objektech; usnesení vlády České republiky č. 1079 ze dne 21. 10. 2020, jímž vláda v období od 22. 10. 2020 do 3. 11. 2020 mimo jiné omezila poskytování restauračních a ubytovacích služeb a zakázala provozování wellness; usnesení vlády České republiky č. 1113 ze dne 30. 10. 2020, kterým vláda v období od 4. 11. 2020 do 20. 11. 2020 zakázala volný pohyb osob s výjimkami; usnesení vlády České republiky č. 1116 ze dne 30. 10. 2020, kterým vláda v období od 4. 11. 2020 do 20. 11. 2020 mimo jiné omezila poskytování restauračních a ubytovacích služeb a zakázala provozování wellness; usnesení vlády č. 1196 ze dne 20. 11. 2020, jímž vláda v období od 20. 11. 2020 do 22. 11. 2020 prodloužila krizová opatření či usnesení vlády České republiky č. 1200 ze dne 20. 11. 2020, jímž vláda v období od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 zakázala volný pohyb osob s výjimkami. S ohledem na shora uvedené žalobkyně uplatnila vůči žalované nárok na náhradu škody podle krizového zákona formou tří žádostí o náhradu škody. Konkrétně se jedná o žádost ze dne 13. 8. 2021, na základě které žalobkyně uplatnila vůči žalované nárok na náhradu škody za období od 5. 10. 2020 do 14. 2. 2021, žádost ze dne 26. 8. 2021, prostřednictvím které žalobkyně uplatnila nárok za období od 15. 2. 2021 do 26. 2. 2021 a žádost ze dne 11. 10. 2021, kterou žalobkyně uplatnila nárok za období od 27. 2. 2021 do 11. 4. 2021, přičemž souhrnně žalobkyně žádala náhradu škody ve výši 25 885 064 Kč odpovídající poklesu jejího hospodářského výsledku za uvedená období. 2. Na tyto žádosti žalovaná reagovala sdělením ze dne 26. 11. 2021, ve kterém potvrdila přijetí uvedených žádostí a zároveň nárok žalobkyně odmítla. 3. Při vyčíslení nároku na náhradu škody žalobkyně vycházela z výstupů ze svého účetnictví a předně ze závěrů přiloženého znaleckého posudku [číslo] ze dne 10. 11. 2021 vypracovaného znaleckým ústavem [právnická osoba] Ve znaleckém posudku vypočtená výsledná škoda představovala částku 25 314 795 Kč, tedy částku mírně nižší, než se žalobkyně vůči žalované domáhala ve shora citovaných žádostech. Žalobkyně tak prostřednictvím této žaloby uplatňuje nárok na náhradu škody v částce stanovené zadaným znaleckým posudkem, když za období od 5. 10. 2020 do 14. 2. 2021 uplatňuje částku ve výši 20 186 381 Kč, za období od 15. 2. 2021 do 26. 2. 2021 částku ve výši 4 189 655 Kč a za období od 27. 2. 2021 do 11. 4. 2021 částku ve výši 938 759 Kč. Při výpočtu nároku žalobkyně bylo vycházeno z jejího hospodářského výsledku na úrovni [název] ([název] [anonymizováno 6 slov], přeloženo jako zisk před úroky, daněmi, odpisy a amortizací) stanového na základě výkazu zisku a ztrát za předmětná období. Výpočet byl přitom proporčně korigován o položky specifikované v žalobě. V rámci stanovení ziskovosti žalobkyně na straně výnosů nezahrnula finanční kompenzace obdržené v souvislosti s covidovými programy, nicméně tyto příjmy plně zohlednila při výpočtu finálního nároku. V souladu s výše uvedeným tak žalobkyně po korekci výsledných ušlých zisků za uvedená období o obdržené kompenzační částky dospěla k závěru, že v období od 5. 10. 2020 do 14. 2. 2021 došlo k poklesu hospodářského výsledku na úrovni [název] oproti referenčnímu období od 5. 10. 2019 do 14. 2. 2020 o částku 20 186 381 Kč, v období od 15. 2. 2021 do 26. 2. 2021 vůči referenčnímu období od 15. 2. 2020 do 26. 2. 2020 o částku 4 189 655 Kč a v období od 27. 2. 2021 do 11. 4. 2021 vůči referenčnímu období od 27. 2. 2020 do 11. 4. 2020 o částku 938 759 Kč. Referenční období přitom mají znázorňovat hospodářský výsledek, jenž by byl dosažen při neexistenci restriktivních krizových opatření vlády České republiky. Tvrzený ušlý zisk žalobkyni měla přivodit dle jejího posouzení nezákonná krizová opatření vlády. Navzdory těmto omezujícím opatřením žalobkyně registrovala přítomnost veřejnosti v resortu jí provozovaném v míře přinejmenším obvyklé. Tento svůj argument žalobkyně opírala o výstupy ze svého účetnictví v oblastech, v nichž nebyla v podnikatelské činnosti omezena, a dále o výstupy z monitoringu médií. 4. Žalovaná veškeré nároky uplatněné v žalobě v celém rozsahu neuznala a navrhovlal žalobu zamítnout. Uvedla, že od března 2020 se na evropském kontinentu aktivně šířil koronavirus označovaný jako SARS-CoV-2 způsobující onemocnění COVID-19. Obdobně jako ostatní státy (např. Itálie, Německo, Rakousko, Slovensko aj.) také Česká republika byla nucena přijmout opatření, která měla za cíl zmírnit šíření tohoto viru a tím zabránit kolapsu českého zdravotního systému. Vláda České republiky proto vyhlásila již dne 12. 3. 2020 svým usnesením č. 194 nouzový stav. Ten byl následně v první polovině roku 2020 prodlužován až do 17. 5. 2020. Dne 30. 9. 2020 vyhlásila vláda svým usnesením č. 957 další nouzový stav, který byl prodlužován až do 10. 4. 2021. V návaznosti na vyhlášení nouzového stavu vláda České republiky vydala řadu krizových opatření k ochraně života a zdraví všech osob na území České republiky, a to v souladu se zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále také jen„ KrZ“). Uvedená opatření, přijímána orgány státní správy, byla přijata v zájmu ochrany veřejného zdraví a zdraví osob, včetně žalobkyně a osob, které za žalobkyni vystupují či jsou s ní jakkoliv spojeny. Stát si je vědom, že s přijetím krizových opatření za účelem ochrany životů a zdraví osob z důvodu pandemie koronaviru SARS-CoV-2 dochází k řadě omezení zasahujících do každodenního života lidí i podnikatelské veřejnosti. Proto přijal řadu opatření, jimiž v této obtížné situaci nabízel pomoc podnikatelským i nepodnikatelským subjektům. Přes veškerou snahu je však stát - jakožto subjekt nakládající s veřejnými prostředky - povinen jednat s náležitou péčí a jakékoliv vůči němu vznesené nároky na náhradu újmy způsobené přijatými opatřeními uspokojovat pouze a jen v řádně odůvodněných případech, které naplňují zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti státu. Nárok žalobkyně tyto předpoklady nicméně nenaplňuje. Záměrem zákonodárce bylo podle ustanovení § 36 KrZ odškodňovat pouze velmi specifické případy zvláštní újmy, tj. vznikne-li škoda na majetku při provádění konkrétních individuálních krizových opatření. Žalobkyně však netvrdí, že by takovou zvláštní újmu utrpěla, když poukazuje na obecná krizová opatření, která dopadala prakticky na vš