8 C 605/2020 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobou ze dne 8.12.2020 písemným podáním ze dne 23.2.2022, se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody dle krizového zákona způsobené opatřeními vlády České republiky v době nouzového stavu a následně mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví za období od 12.3.2020 do 17.5.2020. Žalobce požaduje konkrétně majetkovou újmu v podobě ušlého zisku. Škoda byla způsobenou tím, že žalobci v rámci jeho podnikatelské činnosti spočívající v provozování tělovýchovných a sportovních zařízení (aquaparku, hřišť, kurtů, sportovní haly, střelnice atd.) bylo znemožněno tuto činnost vykonávat. 2. Žalovaná veškeré návrhy a nároky žalobce uplatněné v žalobě odmítá jako celek a ve stejném rozsahu je neuznává. Uvedla, že od března 2020 se na evropském kontinentě aktivně šířil koronavirus označovaný jako SARS-CoV-2 způsobující onemocnění COVID-19. Obdobně jako ostatní státy (např. Itálie, Německo, Rakousko, Slovensko aj.) také Česká republika byla nucena přijmout opatření, která měla za cíl zmírnit šíření tohoto viru a tím zabránit kolapsu českého zdravotního systému. Uvedená opatření, přijímána orgány státní správy, byla přijata v zájmu ochrany veřejného zdraví a zdraví osob, včetně žalobce a osob, které za žalobce vystupují či jsou s ním jakkoliv spojeny. Stát si je vědom, že s přijetím krizových opatření za účelem ochrany životů a zdraví osob z důvodu pandemie koronaviru SARS-CoV-2 dochází k řadě omezení zasahujících do každodenního života lidí i podnikatelské veřejnosti. Proto přijal a dále přijímá řadu opatření, jimiž v této obtížné situaci nabízí pomoc podnikatelským i nepodnikatelským subjektům. Přes veškerou snahu je však stát - jakožto subjekt nakládající s veřejnými prostředky - povinen jednat s náležitou péčí a jakékoliv vůči němu vznesené nároky na náhradu újmy způsobené přijatými opatřeními uspokojovat pouze a jen v řádně odůvodněných případech, které naplňují zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti státu. Záměrem zákonodárce bylo podle ustanovení § 36 krizového odškodňovat pouze velmi specifické případy zvláštní újmy, tj. vznikne-li škoda na majetku při provádění konkrétních individuálních krizových opatření. Žalobce však netvrdí, že by takovou zvláštní újmu utrpěl, když poukazuje na obecná krizová opatření, která dopadala prakticky na všechny osoby a podnikatelské subjekty v České republice. Žalobcem vznesený nárok (požadavek náhrady ušlého zisku) nijak nesouvisí s prováděním krizových opatření státními orgány a nepředstavuje ani věcnou škodu. Takto žalobcem formulovaný nárok tedy nemá v ustanovení § 36 krizového zákona oporu a nejedná se tak o nahraditelnou újmu ve smyslu tohoto ustanovení. Dle žalované stát má nahrazovat pouze škodu způsobenou prováděním konkrétních krizových opatření individuální povahy směřujících vůči konkrétním subjektům. Neodpovídá za škodu způsobenou právním předpisem. 3. Usnesením č.j. 8C 605/2020-44 byla část předmětu sporu vyloučena k samostatnému projednání a předmět sporu zůstala pouze škoda, která měla vzniknout na základě opatření vlády České republiky. 4. Z provedeného dokazování, především výslechu žalobce, soud zjistil, že žalobce provozuje celou řadu podnikatelských aktivit, které byl nucen v důsledku v žalobě označených opatření omezit. Při stanovení výše ušlého zisku vycházel z finančních výsledků za předcházející období s předpokladem, že na tyto výsledky by, nebýt opatření, navázal. Z ostatních důkazů soud nezjistil nic podstatného pro rozhodnutí ve věci a o s ohledem na právní závěry níže uvedené, soud nepovažoval za nutné provádět ani další dokazování (účetnictví, výslech účetní či znalecký posudek), neboť má za to, že by došlo pouze k navyšování nákladů řízení, tedy v rozporu se zásadou ekonomie řízení. 5. Podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), § 36 (náhrada škody) stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události. 6. Žalobce opírá svůj tvrzený nárok na náhradu škody o ust. § 36 odst. 1 krizového zákona s tím, že mu škoda byla způsobena opatřeními vydanými nařízením vlády. Opatření obecně ve svém souhrnu platila od 13. 3. 2020 do 10. 5. 2020 na základě nouzového stavu vyhlášeného dne 12. 3. 2020 usnesením vlády ČR [číslo] zveřejněného ve Sb. z. [číslo] 2020. Ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona však v daném případě není právním důvodem odpovědnosti žalovaného státu za škodu uplatněnou touto žalobou. 7. Předně je nutno se zabývat povahou opatření vydaných vládou. K usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu (usnesení vlády [číslo] ze dne 12. 3. 2020) se [ulice] sodu (PL. ÚS. [číslo]) vyjádřil tak, že toto usnesení není opatřením obecné povahy, neboť„ Rozhodnutí o nouzovém stavu není primárně zaměřeno na jednotlivé fyzické nebo právnické osoby, neboť vyhlášení samotné pro ně není závazným aktem, který by jim ukládal, měnil či rušil konkrétní práva a povinnosti jakožto adresátům stojícím vně systému vztahů organizační nadřízenosti a podřízenosti ve veřejné správě. Vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační opatření, která jsou na základě rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vydávána.". Z těchto důvodů nelze toto usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu považovat ani za jiný právní předpis ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky nebo § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu je ad hoc rozhodnutí, neboť:„ týká se individuálního případu mimořádné situace a neobsahuje žádné opakovatelné pravidlo. Samotné rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu rovněž nemá právně normativní obsah, v důsledku čehož neplní funkci právního předpisu." Ústavní soud označuje usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu za„ akt vládní", který podléhá kontrole demokraticky zvoleného orgánu, a to Poslaneckou sněmovnou. Ústavní soud dále ([anonymizována tři slova] [rok]) dospěl k závěru, že usnesení vlády ze dne 23. 3. 2020, [číslo] (kterým byla nařízena opatření obdobně jako v dané věci, tedy opatření [číslo]), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že dle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy". Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané dle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu bylo zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Dle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhové určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků." Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud k závěru, že„ napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 8. Soud se ztotožnil s právní argumentací žalovaného zejména v tom, že citované ustanovení nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ty samy mají právní povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnosti. Lze souhlasit se žalovaným, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost z