12 C 11/2025-223 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení 67 927,09 Kč s příslušenstvím jakožto dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru. Smlouvu o revolvingovém úvěru uzavřel žalovaný se společností , jméno PO, dříve , jméno PO, , (dále jako „, jméno PO, “) dne 30. 7. 2019. Na základě této smlouvy poskytla , jméno PO, žalovanému úvěrový limit ve výši 80 000 Kč a ten se zavázal využitou část úvěru splatit spolu s poplatkem ve výši 12,5 % a úrokem ve výši 8,5 % měsíčně. Za dobu platnosti smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši 137 700 Kč a splatil , jméno PO, 303 738 Kč. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s , jméno PO, dne 27. 1. 2020. Ke dni postoupení představovala dlužná jistina 48 253,71 Kč. Částku 18 923,38 Kč představoval úrok dle smlouvy a 750 Kč tvořili náklady spojené s vymáháním pohledávky, a to za zaslání tří upomínek po 250 Kč. I přes předžalobní výzvu zaslanou žalovanému dne 11. 7. 2024, ten žalobkyni ničeho dalšího neuhradil.2. Žalovaný uvedl, že si úvěr vzal, aby si mohl dovolit nový fotoaparát. Uzavření smlouvy bylo velice snadné. Žalovaný má za to, že jeho bonita nebyla řádně ověřena, neboť vše probíhalo přes internet. Výše jednotlivých splátek byla určena dle emailu zaslaného na jeho emailovou adresu. jednalo se o 6 000 až 7 000 Kč. Žalovaný takto řádně a včas splatil 56 splátek, tedy přes 300 000 Kč. Následně se žalovaný pokusil sjednat nižší splátku, ale byl odmítnut. Sdělil tedy , jméno PO, , ať na něj podá žalobu a nechá soud rozhodnout, co je spravedlivé ve smluvním vztahu mezi nimi. Žalovaný má za to, že se ze strany žalobkyně a její právní předchůdkyně jedná o lichvu. , jméno PO, by naopak měla žalovanému vrátit jím uhrazené nezákonné úroky.3. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav: Žalovaný a , jméno PO, spolu uzavřeli dne 30. 7. 2019 smlouvy o revolvingovém úvěru, na jejímž základě , jméno PO, poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši 80 000 Kč. Žalovaný se vyčerpané peníze zavázal jistinu splatit spolu s poplatkem ve výši 12,5 % a úrokem ve výši 8,5 % měsíčně. Úrok si strany sjednaly ve výši 279,83 % ročně z jistiny. Celkové RPSN úvěru činilo 262,91 %. (viz smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 30. 7. 2019). , jméno PO, vyplatila dle tvrzení žalobkyně žalovanému za dobu platnosti smlouvy o úvěru celkem 137 700 Kč. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s , jméno PO, dne 27. 1. 2020.4. Ze shodného tvrzení stran vzal soud za prokázané, že žalovaný zaplatil , jméno PO, nejméně 300 000 Kč.5. Po právní stránce soud smlouvu posoudil dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s tím, že dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud má za prokázané, že , jméno PO, poskytla žalovanému za celou dobu platnosti úvěrové smlouvy částku 137 700 Kč. Dle smlouvy měl žalovaný z využité části úvěru uhradit poplatek ve výši 12,5 % a úrok ve výši 8,5 % měsíčně, což představuje 102 % ročně. RPSN smlouvy činilo 262,91 %. Výši nákladů úvěru považuje soud v jejich souhrnu za nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství soud odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 58 Co 100/2021-126. Dle něj soudní judikatura dovodila již v době před účinností současného občanského zákoníku, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soudu v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přičemž v daném případě si strany sjednaly úrok ve výši 60 %, což bylo shledáno v rozporu s dobrými mravy. Ohledně obvyklé míry úrokových sazeb soud odkazuje např. na databázi České národní banky ARAD, z níž vyplývá, že v červenci 2019, kdy byla smlouva uzavřena, činila obvyklá roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR 8,60 % p. a. Je tak zřejmé, že , jméno PO, ve smlouvě požadovaná roční úroková sazba ve výši 102 % a procentní sazba nákladů ve výši 262,91 % jsou pak oproti zjištěné běžné úrokové sazbě zcela nepřiměřené.6. Soud proto uzavřel, že náklady úvěru sjednané ve smlouvě vysoko přesahují přijatelnou hranici a smlouva o úvěru z tohoto důvodu odporuje dobrým mravům, přičemž rozpor s dobrými mravy má soud za zjevný. Smlouva je tak absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z., k čemuž soud přihlédne i bez návrhu. Pro zřejmou neplatnost smlouvy o úvěru se soud nezabýval otázkou úvěruschopnosti žalovaného.7. Bylo prokázáno, že , jméno PO, žalovanému poskytla částku 137 700 Kč a žalovaný jí za to uhradil nejméně 300 000 Kč. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tak nemá žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. a soud z toho důvodu žalobu výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.8. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji účastníku, který měl ve věci plný úspěch, tedy žalovanému. Přiznaná náhrada nákladů činí 900 Kč a sestává z paušální náhrady za 3 úkony, 300 Kč za 1 úkon (vyjádření k žalobě, příprava na jednání dne 3. 4. 2025, účast na jednání dne 3. 4. 2025) dle § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. ze dne 23. září 2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu.9. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.