9 C 16/2024-58 — Obvodní soud pro Prahu 8

Žalobkyně se podanou žalobou u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 47 424,05 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 29. 12. 2023 uzavřela s žalovaným distančním způsobem smlouvu o revolvingovém úvěru č. 24633301, na základě níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr s možností postupného čerpání až do výše 54 700 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s příslušenstvím formou pravidelných denních splátek, přičemž první byla splatná dne 28. 1. 2024 a poslední dne 21. 6. 2025. Žalobkyně tvrdila, že ověřila úvěruschopnost žalovaného, kdy tento uvedl výši svého měsíčního čistého příjmu částkou 31 250 Kč. Žalobkyně žalovanému zaslala na jeho bankovní účet dne 29. 12. 2023 částku 23 000 Kč. Žalovaný si při sjednávání smlouvy o revolvingovém úvěru zvolil též službu „Presto“ za poplatek 164,99 Kč, službu „Klidné spaní“ za poplatek 109,80 Kč a informační SMS servis za poplatek 28,80 Kč. Jelikož žalovaný nehradil pravidelné splátky úvěru, žalobkyně smlouvu vypověděla dne 29. 4. 2024. Žalobkyně eviduje dluh žalovaného v celkové výši 46 764,99 Kč, z toho částku 22 999,94 Kč na jistině, 23 003,76 Kč na smluvním úroku, 164,99 Kč na zmíněném poplatku za službu „Presto“, 109,80 Kč a 28,80 Kč za další poplatky a 457,70 Kč na poplatku za vyplacení tranší úvěru. Dále je žalovaný dlužen žalobkyni smluvní pokutu ve výši 659,06 Kč.Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal zcela nečinný.Podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle ust. § 115a o. s. ř., kdy žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila v podané žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), a žalovaný nereagoval na výzvu soudu, měl soud za to (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), že souhlasí a k projednání věci nenařizoval jednání.Na základě listinných důkazů, které jsou obsahem spisu, vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 24633301 (dále jen „smlouva“), na základě níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 54 700 Kč, přičemž žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet denními splátkami s pevným denním úrokem ve výši 0,883 % (prokázáno článkem VI. smlouvy). Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného tak, že zjišťovala dotazem na žalovaného počet členů ve společné domácnosti s příjmem, výši pravidelných měsíčních výdajů na půjčky a na bydlení, další nezbytné výdaje a ostatní zbytné výdaje, načež ověřila výši čistého měsíčního příjmu žalovaného (prokázáno výpisem o posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Z titulu smlouvy byla na číslo účtu , č. účtu, dne 29. 12. 2023 zaslána částka 23 000 Kč (prokázáno přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Majitelem a jediným disponentem účtu č. , č. účtu, byl v období od 29. 12. 2023 do 29. 4. 2024 právě žalovaný (prokázáno sdělením , Anonymizováno, , a. s. ze dne 3. 1. 2025). Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění s dostatečným předstihem před podáním žaloby (prokázáno výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 10. 9. 2024 a podacím lístkem z téhož dne).Po právní stránce soud věc posoudil podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zák. č. 257/2016 Sb.“), dle kterého poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Podle ustálené judikatury vyšších soudů je třeba k neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti podle § 588 o. z., nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb.). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil „koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za „nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).Soud se proto zprvu zabýval tím, zdali lze na smlouvu o úvěru hledět jako na platně uzavřenou s ohledem na výše uvedená zákonná ustanovení, a dospěl k názoru, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalovanému řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb., pročež soud považuje úvěrovou smlouvu v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a níže citovanou judikaturou za absolutně neplatnou, což se týká i vedlejších ujednání, na jejichž základě se žalobkyně domáhala smluvených poplatků. Podle § 84 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. byla žalobkyně (poskytovatelka úvěru) povinna ověřit úvěruschopnost žalovaného způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Z žaloby ani ze skutkových zjištění nevyplývá, že by si žalobkyně obstarala dostatečné informace k ověření příjmů a výdajů žalovaného. Žalobkyně se zejména nezabývala tím, zdali žalovaný bydlí v nájemní či vlastní nemovitosti. Zodpovězení uvedené otázky má přitom zásadní dopad na výdajovou stránku žalovaného. Žalobkyně se spokojila s pouhým nedoloženým tvrzením žalovaného o tom, že jeho náklady na bydlení činí 10 500 Kč. Nadto žalobkyně nevyužila databáze dle § 88 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., a z dostupných systémů (např. BRKI, NRKI či Solus) nezjišťovala, zdali žalovaný není vázán též vůči jinému subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry. Na poskytnuté plnění pak soud hledí jako na bezdůvodné obohacení, které je obohacená osoba, tedy žalovaný, povinen dle § 2991 o. z. vrátit žalobkyni.Na základě zjištěného skutkového stavu a následného právního posouzení věci soud uzavřel, že žaloba je co do vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému zcela oprávněná. Co do zbytku žalobního návrhu, tedy zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a poplatků, soud tuto žalobu zamítl. Žalovaný sice figuroval ve smlouvě o úvěru, nicméně tu soud shledal jako absolutně neplatnou z výše uvedených důvodů. Věc pak připadalo do úvahy posuzovat pouze dle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení, ke kterému v daném případě došlo, když žalobkyně zaslala bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, který vyslovením absolutní neplatnosti smlouvy odpadl, částku 23 000 Kč na účet žalovaného. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 23 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení nelze žalovanému ukládat k zap