9 C 5/2025-57 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se podanou žalobou u zdejšího soudu domáhala po žalované zaplacení částky 15 573,22 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 9. 10. 2023 uzavřela s žalovanou distančním způsobem smlouvu o revolvingovém úvěru č. 24412723, na základě níž se zavázala poskytnout žalované úvěr s možností postupného čerpání až do výše 49 400 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit spolu s příslušenstvím formou pravidelných denních splátek, přičemž první byla splatná dne 8. 11. 2023 a poslední dne 25. 3. 2025. Žalobkyně tvrdila, že ověřila úvěruschopnost žalované, kdy tato uvedla výši svého měsíčního čistého příjmu částkou 20 436 Kč. Žalobkyně žalované zaslala na její bankovní účet dne 9. 10. 2023 částku 7 000 Kč. Žalovaná si při sjednávání smlouvy o revolvingovém úvěru zvolila též službu „Presto“ za poplatek 165 Kč, službu „Klidné spaní“ za poplatek 109,80 Kč a informační SMS servis za poplatek 28,80 Kč. Žalovaná na jistinu dluhu splatila částku 19,32 Kč. Jelikož žalovaná nehradila pravidelné splátky úvěru, žalobkyně smlouvu vypověděla dne 27. 3. 2024. Žalobkyně eviduje dluh žalované v celkové výši 15 500,53 Kč, z toho částku 6 980,68 Kč na jistině, 8 242,13 Kč na smluvním úroku, 150,64 Kč na zmíněném poplatku za službu „Presto“ a 127,08 Kč na poplatku za vyplacení tranší úvěru. Dále je žalovaná dlužna žalobkyni smluvní pokutu ve výši 72,69 Kč.2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala zcela nečinná.3. Podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle ust. § 115a o. s. ř., kdy žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila v podané žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), a žalovaná nereagovala na výzvu soudu, měl soud za to (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), že souhlasí a k projednání věci nenařizoval jednání.4. Na základě listinných důkazů, které jsou obsahem spisu, vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 24412723 (dále jen „smlouva“), na základě níž se zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 49 400 Kč, přičemž žalovaná se zavázala čerpaný úvěr splácet denními splátkami s pevným denním úrokem ve výši 1,016 % (prokázáno článkem VI. smlouvy). Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované tak, že zjišťovala dotazem na žalovanou počet členů ve společné domácnosti s příjmem, výši pravidelných měsíčních výdajů na půjčky a na bydlení, další nezbytné výdaje a ostatní zbytné výdaje, načež ověřila výši čistého měsíčního příjmu žalované (prokázáno výpisem o posouzení úvěruschopnosti žalované). Z titulu smlouvy byla na číslo účtu , č. účtu, dne 9. 10. 2023 zaslána částka 7 000 Kč (prokázáno přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Majitelem a jediným disponentem účtu č. , č. účtu, byla od 9. 10. 2023 do 27. 3. 2024 právě žalovaná (prokázáno sdělením , právnická osoba, . ze dne 16. 1. 2025). Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění s dostatečným předstihem před podáním žaloby (prokázáno výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 4. 12. 2024 a podacím lístkem z téhož dne).5. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zák. č. 257/2016 Sb.“), dle kterého poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Podle ustálené judikatury vyšších soudů je třeba k neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti podle § 588 o. z., nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb.). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil „koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za „nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).9. Soud se proto zprvu zabýval tím, zdali lze na smlouvu o úvěru hledět jako na platně uzavřenou s ohledem na výše uvedená zákonná ustanovení, a dospěl k názoru, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalované řádně neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb., pročež soud považuje úvěrovou smlouvu v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a níže citovanou judikaturou za absolutně neplatnou, což se týká i vedlejších ujednání, na jejichž základě se žalobkyně domáhala smluvených poplatků. Podle § 84 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. byla žalobkyně (poskytovatelka úvěru) povinna ověřit úvěruschopnost žalované způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Z žaloby ani ze skutkových zjištění nevyplývá, že by si žalobkyně obstarala dostatečné informace k ověření příjmů a výdajů žalované. Žalobkyně se zejména nezabývala tím, zdali žalovaná bydlí v nájemní či vlastní nemovitosti. Zodpovězení uvedené otázky má přitom zásadní dopad na výdajovou stránku žalované. Žalobkyně se spokojila s pouhým nedoloženým tvrzením žalované o tom, že její náklady na bydlení činí 4 000 Kč. Nadto žalobkyně nevyužila databáze dle § 88 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., a z dostupných systémů (např. BRKI, NRKI či Solus) nezjišťovala, zdali žalovaná není vázána též vůči jinému subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry. Uvedené přitom bylo zřejmé z tvrzení žalované o tom, že má pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně tudíž musela vědět, že žalovaná má další závazky, přesto se tímto tvrzením nadále nezabývala. Na poskytnuté plnění pak soud hledí jako na bezdůvodné obohacení, které je obohacená osoba, tedy žalovaná, povinna dle § 2991 o. z. vrátit žalobkyni.10. Na základě zjištěného skutkového stavu a následného právního posouzení věci soud uzavřel, že žaloba je co do vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované zcela oprávněná. Co do zbytku žalobního návrhu, tedy zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a poplatků, soud tuto žalobu zamítl. Žalovaná sice figurovala ve smlouvě o úvěru, nicméně tu soud shledal jako absolutně neplatnou z výše uvedených důvodů. Věc pak připadalo do úvahy posuzovat pouze dle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení, ke kterému v daném případě došlo, když žalobkyně zaslala bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, který vyslovením absolutní neplatnosti smlouvy odpadl,