4 C 235/2025-20 — Okresní soud v Písku

1. Žalobkyně se svou žalobou - návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 63 969,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 63 969,01 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, uzavřela dne 11. 3. 2024 se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 63 969,01 Kč. Úvěr byl poskytován na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, . Žalovaný se zavázal poskytnutou částku splatit nejpozději do 6. 7. 2024. K uzavření smlouvy o úvěru došlo prostřednictvím webové stránky právní předchůdkyně žalobkyně www., internetové stránky, , na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Tímto žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle smlouvy o úvěru. Po dokončení registrace zaslal žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji a dále byl žalovaný lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení, byl upomínkami a předžalobní výzvou odeslanou mu dne 14. 8. 2024 vyzván k úhradě dlužné částky. Společnost , právnická osoba, postoupila pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 na žalobkyni. Žalobkyně závěrem uvedla, že pokud by soud neměl nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, měl by jej posoudit v části jistiny jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k ústnímu jednání konanému dne 22. 7. 2025 se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně předvolán - předvolání mu bylo doručeno v souladu s § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) dne 7. 7. 2025. Žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř.3. Z úvěrové smlouvy vztahující se na klienty s trvalým bydlištěm v České republice ze dne 11. 3. 2024 včetně standardních podmínek úvěrové smlouvy, dokumentu Loan application info a standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že smlouva obsahuje identifikaci smluvních stran, kterými jsou společnost , právnická osoba, a žalovaný s předmětem poskytnutí spotřebitelského revolvingového úvěru s maximálním úvěrovým limitem 44 000 Kč, s minimální částkou platby 13 % z celkové splatné částky, minimálně však ve výši 1 000 Kč, s částkou prvního čerpání úvěru 15 000 Kč, s výpůjční úrokovou sazbou 146,949 % ročně z nesplaceného úvěru, s RPSN 299,98 % a s termínem splatnosti 15 dnů od data výpisu. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou.4. Z informace o aktuální povinné částce k úhradě s datem splatnosti 6. 7. 2024, z přehledu vyplacených částek a splátek a třech dokladů o vyplacení částek vyplývá, že žalovanému byly postupně poskytnuty částky 15 000 Kč, 22 000 Kč a 7 000 Kč (celkem 44 000 Kč), a to na účet č. , č. účtu, a že žalovaný na svůj dluh neuhradil žádné splátky. Ze sdělení , právnická osoba, se podává, že skutečně uvedené částky byly na účet připsány, byly vyplaceny z účtu společnosti , právnická osoba, a že majitelem účtu byl v období poskytnutí částek žalovaný.5. Smlouvou na opakovaném postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 včetně dodatku č. 2 ke smlouvě a seznamu postoupených pohledávek společnost , právnická osoba, postoupila pohledávku za žalovaným ve výši 63 969,01 Kč na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dne 14. 8. 2024.6. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 14. 8. 2024 včetně podacího lístku z téhož dne se podává, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 3 dnů.7. Provedeným dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 11. 3. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému celkem částku 44 000 Kč. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy na opakovaném postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, o čemž byl žalovaný vyrozuměn oznámením ze dne 14. 8. 2024.8. Soud hodnotil důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.9. Smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi účastníky dne 11. 3. 2024 soud posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).10. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 tohoto zákona poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivých obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.15. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschop