8 C 129/2025-23 — Okresní soud v Písku

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit jí částku 28 361,78 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí, že s žalovaným uzavřela dne 30. 7. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“) prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně, které je obdobou internetového bankovnictví. Žalovaný smlouvu podepsal SMS kódem zaslaným mu na verifikované telefonní číslo. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který se zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 19,48 % ročně v měsíčních splátkách po 1 653 Kč. Žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, uhradil celkem 46 284 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila k 11. 4. 2024 Žalobkyně vyúčtovala žalovanému smluvní pokutu za prodlení s úhradou aktuálně splatné splátky po 500 Kč, celkem ve výši 1 500 Kč. Dále žalobkyně vyúčtovala žalovanému účelně vynaložené náklady ve výši 600 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 25 721,78 Kč, poplatků za pojištění 540 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 830,71 Kč, úroku 14,75 % ročně z částky 25 721,78 Kč od 20. 7. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 967,51 Kč od 26. 4. 2024 do 19. 7. 2024 a zákonného úroku z prodlení z částky 28 361,78 Kč od 20. 7. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %.2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že žalobkyně naplňuje svou zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, pro jehož účely je využíván statistický model, který posuzuje příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumává několik podstatných ukazatelů, jimiž jsou věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro předcházení předlužení zajišťuje žalobkyně kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (MLS), který je vypočítáván vždy jak na klienta, tak i na jeho domácnost. Do výpočtu MLS klienta se započítávají částky životních minim klienta a ev. jím vyživovaných dětí (poměrné části), spolu se splátkovou zátěží klienta, včetně splátky schváleného úvěru. Do výpočtu MLS domácnosti se vedle splátky schváleného úvěru započítává vyšší z níže uvedených dvou hodnot, které věřitel mezi sebou vzájemně porovná. První hodnotou jsou minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, což je statistický údaj obsahující součet životních minim členů domácnosti, splátky žadatele a očekávané minimální náklady na bydlení stanovené kontrolovanou osobou normativně pevně daným výpočtem založeným na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vychází z počtu osob v domácnosti, včetně vyživovaných dětí a velikosti obce. Druhou hodnotou jsou celkové pravidelné měsíční výdaje celé domácnosti, což je údaj deklarovaný klientem v rámci žádosti o úvěr obsahující součet výdajů domácnosti na bydlení, splátek klienta a ostatních členů domácnosti a dalších pravidelných nákladů spojených se zdravotní péčí, cestováním do zaměstnání atd. Tyto dva výpočty se porovnají a využije se ten MLS, který je nižší. Žalobkyně tvrdila, že při výpočtu MLS žalovaného vycházela z jeho příjmu 25 000 Kč, životního minima ve výši 5 970 Kč, ze skutečnosti, že splátky jiným společnostem dosahují částky 3 206 Kč, splátky v , Jméno žalobkyně, . částky 1 768 Kč, výše splátky schváleného úvěru částky 1 653 Kč a zbývající MLS žalovaného tak dosahovala 12 403 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti žalovaného vycházela žalobkyně z příjmu žalovaného 25 000 Kč, z příjmu ostatních členů domácnosti 0 Kč, z výše splátek 4 974 Kč, z normativních nákladů na bydlení 4 227 Kč a životního minima členů domácnosti 5 970 Kč. Z toho učinila žalobkyně závěr, že zbývající MLS domácnosti dosahoval 8 176 Kč. Dále žalobkyně provedla šetření v rejstřících NRKI, SOLUS, CEE a ISIR. Dle zprávy NRKI pak žalovaný pouze výjimečně byl v prodlení se splátkou.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu.5. Ze smlouvy o úvěru ze 30. 7. 2021, kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovaným (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku 72 864 Kč, RPSN činila 22,3 %, úroková sazba 19,48 %. Žalovaný se zavázal sjednanou částku uhradit ve 48 splátkách po 1 653 Kč. Skutečnost, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 50 000 Kč dne 2. 8. 2021 vyplývá z výpisu čerpání splátek, z kterého současně vyplývá, že zaplaceno bylo žalovaným celkem 46 284 Kč.6. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobě ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2