1 C 69/2025-15 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku , částka, s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, -0136 uzavřené dne , datum, mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, a žalovaným. Následně nabyla pohledávku společnost , právnická osoba, , IČ: , IČO, , a to na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne , datum, . Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřenou mezi společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, , a společností , právnická osoba, , IČ: , Anonymizováno, byla pohledávka převedena na tuto společnost, která ji následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, převedla na žalobkyni.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne , datum, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši , částka, a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného úroku ve výši 25,85 % ročně. Z uzavřené smlouvy vznikla žalovanému dále povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za správu úvěru ve výši , částka, a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši , částka, . Celkem tak byl žalovaný povinen uhradit částku , částka, ve 13 měsíčních splátkách po , částka, . RPSN smlouvy činí 166,07 %.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Soud má z výše uvedeného za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení a žalovanému byla vyplacena částka ve výši , částka, . Soud má z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nesporoval, dále za prokázané, že ze strany žalované nebylo poskytnuté plnění vráceno.7. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru ze dne , datum, zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků a poplatků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy.8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statistická data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v únoru 2017, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 9,65 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 166,07 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba osmnácti násobek v této době obvyklé RPSN. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se úroku a poplatků ve výši , částka, je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné.9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o úroku a poplatcích způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právního předchůdce žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku a poplatků. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán úrok, případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne , datum, mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je neplatná jako celek.10. Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši , částka, , má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit, a to bezprostředně poté, co byl o plnění požádán. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že tato požádala žalovaného o plnění poprvé předžalobní výzvou odeslanou dle podacího archu dne , datum, , ve které vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. S ohledem na skutečnost, že žalovaný dlužnou částku neuhradil, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně za období od , datum, do zaplacení, a to za předpokladu, že žalovanému mohla být výzva nejdříve doručena dne , datum, . K výši úroku je dále nutné konstatovat, že v prvém pololetí roku 2020 činila výše zákonných úroků z prodlení dle České národní banky 10 %, avšak žalobkyně požadovala žalobou úrok od , datum, ve výši 8,50 % ročně a soud nemůže žalobkyni přiznat více, než je požadováno v žalobním petitu. Žalobní petit nesmí být překročen (např. viz II. ÚS 913/13), a proto byl přiznán zákonný úrok ve výši požadované žalobkyní, a to ve výši 8,50 % ročně od , datum, do zaplacení. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V daném případě byla žalobkyně zhruba v polovině nároku úspěšná, v polovině neúspěšná. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.