38 C 285/2020 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručený zdejšímu soudu dne 02.07.2020 ve spojení s podáním ze dne 8.11.2020 (č.l. 15) se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit 4 000 Kč. Návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky žalovanému ve výši 4 000 Kč, a to v hotovosti, přičemž smlouva byla považována za uzavřenou okamžikem, kdy původní věřitel poskytl žalovanému zápůjčku. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na webových stránkách původního věřitele, resp. formou textové zprávy SMS. Odesláním žádosti o půjčku žalovaný potvrdil, že se seznámil se smluvními podmínkami, jejími přílohami i s informacemi v nich uvedenými, jež tvoří nedílnou součást těchto podmínek a byly k dispozici na webových stránkách, a dále že s nimi v plném rozsahu souhlasí. Žalovaný zde uvedl údaje o svém rodném čísle, dokladech totožnosti, bankovním účtu. Žalovaný se dále zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí půjčky do 01.03.2016. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když poskytnutou zápůjčku nesplácel řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.12.2017 se pak žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky. Žalobkyně požaduje toliko vrácení části nesplacené jistiny půjčky, poplatek za poskytnutí půjčky v tomto řízení nenárokuje. Žalovaný i přes předžalobní výzvu na celkový dluh ve výši 4 000 Kč dosud ničeho neuhradil. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz ze dne 29.07.2020, který se nepodařilo doručit žalované. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. V daném případě žalobce již v podané žalobě projevil souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, pokud jde o žalovaného, tento se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 4. Soud zjistil následující skutkový stav z předložených listinných důkazů (smlouvy o postoupení pohledávek, standardizované podmínky úvěrové smlouvy, oznámení o postoupení pohledávek, výpisu z účtu, výzvy k dobrovolnému plnění, poštovního podacího archu, listiny nazvané [jméno] [anonymizována dvě slova] a z obchodních podmínek a prohlášení pro stávajícího klienta a prohlášení ze dne [datum] podepsané žalovaným), který se shoduje s žalobními tvrzeními žalobkyně v tom rozsahu, že mezi žalovaným a předchůdcem žalobkyně vznikl závazkový vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené ve smyslu ustanovení § 2395a n. občanského zákoníku, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 4 000 Kč, a tato byla předána dne [datum] v hotovosti žalovanému (viz č.l. 16). Dále pak je prokázáno, že se tuto částku zavázal žalovaný vrátit do 27.02.2015 a nestalo se tak a že pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný neuvedl na svoji obranu žádná tvrzení, soud tedy vyšel dále z tvrzení žalobkyně, že žalovaný žádné plnění žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci nevrátil. Je tedy patrné, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku a že má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1.1.2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. První den prodlení je následující den po splatnosti. žalobkyně požadovala úrok až od 2.3.2015, soud tedy jejímu návrhu vyhověl. 5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.