16 C 52/2022-44 — Okresní soud Plzeň-město

Žalobce se domáhal zaplacení částky uvedené ve výrokové části tohoto rozsudku, jakožto nákladů léčení pacienta, který není účastníkem veřejného zdravotního pojištění. Žalovaný se nevyjádřil. Pokud jde o cizí prvek v tomto řízení, soud se nejprve zabýval pravomocí (mezinárodní příslušností) českých soudů. Uvedená otázka je upravena nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 z 12. prosince 2012 (označováno jako Brusel I bis) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Nařízení se vztahuje na soudní řízení zahájená od 10. ledna 2015. Podle článku 7/1/ může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, žalována v jiném členském státě, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. V případě poskytování služeb jde o místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V daném případě soud dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů pro toto řízení, neboť služba byla poskytnuta na území ČR. Následně se soud zabýval otázkou rozhodného hmotného práva. Podle nařízení (ES) č. 593/2008, tzv.„ Řím I“ (vztahuje se na smlouvy uzavřené po 17. 12. 2009) se na závazky z poskytování služeb vztahuje právo podle sídla poskytovatele (článek 4/1/). Toto ustanovení je projednávanému případu nejbližší a určuje české hmotné právo. Soud v dané věci postupoval v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (o.s.ř.) a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, resp. v rámci lhůty, která jim byla stanovena ve výzvě k vyjádření (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), se v tomto směru nevyjádřili, ačkoliv zároveň byli poučeni o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud mít zato, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce je zdravotnickým zařízením. Z interní počítačové evidence žalobce, o jejíž správnosti nevznikla žádná pochybnost, soud vzal za prokázané, že žalobce poskytl 24. – 28. 4. 2021 lékařské ošetření žalovanému, a to v hodnotě 42 052 Kč. Jejich specifikace je patrná z vyúčtování zdravotní péče (č.l. 9), dg.: jiné formy [anonymizováno 6 slov]. Šlo o výkony za 4 981 bodů a ošetřovací dny za 5 192 bodů. Jelikož žalovaný není účastníkem veřejného zdravotního pojištění, když nic jiného nebylo v tomto řízení tvrzeno ani prokázáno, řídí se právní vztah účastníků ustanoveními zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, kdy podle § 41 odst. 1 písm. c) je pacient při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. Přitom cizinci jsou v České republice zdravotně pojištěni jen v určitých, zákonem stanovených případech. Bylo by však na žalovaném, jeden z těchto případů tvrdit a prokázat. Pokud jde o výši pohledávky, účtovaná odměna je důvodná, neboť se jedná o regulované ceny. Žalobci proto vzniklo právo na zaplacení odměny a hotových výdajů v žalované částce, a to včetně zákonného úroku z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) Počátek běhu úroků z prodlení vyplývá ze skutečnosti, že částka je splatná bez zbytečného odkladu po výzvě (§ 1958 odst. 2 o.z.). Soud nemá žádnou pochybnost o tom, že výzva k placení byla dána nejpozději při skončení zdravotnického úkonu. Proto v každém případě počátek běhu úroku z prodlení, tak jak byl požadován v žalobě (od 30. 4. 2021), byl důvodný. Dle § 142 odst. 1 o.s.ř. soud žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. Tyto náklady zahrnují jednak soudní poplatek ve výši 2 103 Kč. Dále odměnu zástupce žalobce podle § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 3 krát 2 820 Kč (převzetí věci, předžalobní upomínka, žaloba). Dále 3 režijní paušály po 300 Kč. K tomu 21% DPH.