36 C 56/2023-33 — Okresní soud Plzeň-město

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 3 240 Kč se zákonným úrokem z prodlení v kapitalizované výši 375,10 Kč, a to s odůvodněním, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, když nereagovala na výzvu žalobce ve smyslu ust. § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. a stal se tak s účinností od srpna 2019 poplatníkem televizního poplatku. Žalovaný nedostál své zákonné poplatkové povinnosti, když nezaplatil měsíční televizní poplatky po 135 Kč za období počínaje měsícem lednem 2021 a konče měsícem prosincem 2022 včetně, a dluží ke dni podání žaloby na jistině dluhu částku 3 240 Kč (tj. 24 měsíců x 135 Kč) a na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 375,10 Kč z titulu prodlení žalovaného s úhradou televizních poplatků požadovaném do dne vyhotovení žaloby (do 14. 10. 2022). 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání (k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili), neboť bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci s takovým postupem soudu (bez nařízení ústního jednání) souhlasili – žalobce výslovně v žalobě a u žalovaného došlo k projevu souhlasu marným uplynutím lhůty podle § 101 odst. 4 o. s. ř. na základě výzvy soudu. 4. Soud má v dané věci za zjištěné, že žalovaný se stal poplatníkem televizního poplatku s účinností od srpna 2019, neboť nereagoval na výzvu žalobce dle § 3 odst. 4 zákona ze dne 29. 5. 2019, jak vyplývá z výzvy z 23. 10. 2018, předávacího protokolu dodavatele energií ze dne 18. 4. 2018, výzvy k přihlášení poplatníka [anonymizována dvě slova] ze dne 29. 5. 2019 vč. dodejky podepsané žalovaným ze dne 30. 5. 2019 a přípisu ze dne 28. 8. 2019, jímž žalobce oznámil žalovanému, že jej s účinností od srpna 2019 zařadil do evidence plátců poplatků, neboť žalovaný na jeho předchozí výzvu obsahující veškerá poučení nereagoval, jak vyplývá ostatně i z potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků na č. l. 12 ze dne 23. 9. 2022. Žalovaný svoji povinnost platit televizní poplatky řádně neplnil a za období od ledna 2021 do prosince 2022 včetně nehradil měsíčně vždy částku 135 Kč, celkem tak ke dni podání žalobního návrhu dlužila žalobci na televizních poplatcích částku 3 240 Kč (výpis detailu dluhu na č. l. 13 p. v. a 15). Žalovaný, ačkoliv o úhradu dlužné částky byl žalobcem vyzýván předžalobní upomínkou ze dne 7. 6. 2022, tuto částku do dnešního dne nezaplatil (výzva žalobce). Žalovaný na svou obranu ničeho neuvedl a v řízení zůstal zcela pasivní. <i>5. Podle § 2 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, se televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Dle § 3 odst. 2 shora citovaného zákona je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Dle § 3 odst. 4 citovaného zákona platí, že jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků rozhlasového poplatku nebo v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku s povinností platit, pokud Českému rozhlasu nebo České televizi (dále jen„ provozovatel vysílání ze zákona“) po jejich písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě. Dle § 6 shora citovaného zákona činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Dle § 8 odst. 2 shora citovaného zákona je poplatník povinen oznámit provozovateli vysílání ze zákona, popřípadě pověřené osobě, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal.</i> 6. V dané právní věci má soud za zjištěné listinnými důkazy žalobce, že se žalovaný stal poplatníkem televizního poplatku za výše uvedené období, aniž poplatek zaplatil. Žalovaný byl žalobcem vyzván k zaplacení dlužného poplatku, aniž by na výzvu reagoval. Soud má tedy za zjištěné, že žalovaný dluží žalobci měsíční televizní poplatky po 135 Kč za období počínaje měsícem lednem 2021 a konče měsícem prosincem 2022 včetně, tedy žalovanou částku 3 240 Kč. Žalovaný se ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku, ocitl v prodlení se zaplacením dlužné částky, proto soud shledal oprávněným nárok žalobce včetně příslušenství žalované jistiny, a to ve formě zákonného úroku z prodlení, jehož výše odpovídá úpravě obsažené ve vládním nařízení č. 351/2013 Sb. v platném znění. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobci 3 240 Kč se zákonným úrokem z prodlení v kapitalizované výši za období od prvního dne prodlení dlužné částky do 14. 10. 2022 odpovídající částce 375,10 Kč. 7. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl ve věci úspěšný a přísluší mu náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Přestože byl žalobce zastoupen v řízení advokátem, nepovažoval soud tyto náklady za účelně vynaložené, když žalobce je právnickou osobou vybavenou samostatným právním úsekem, a je tedy personálně i materiálně vybaven k tomu, aby sám uplatňoval nároky z titulu nezaplacených televizních poplatků, aniž by (byť relativně dočasně) odčerpával zdroje svých příjmů, kterými jsou převážně právě televizní poplatky. Soud v tomto smyslu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, v němž Ústavní soud konstatoval, že„ náhrada nákladů řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 484/2000 Sb. (pozn. byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., nyní je třeba aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) … je přiznávána úspěšnému účastníku řízení; v právě projednávaném případě tedy jde - alespoň z účetního hlediska - o výnos v rozpočtu [anonymizováno]. Nicméně ani tato skutečnost nemůže konvenovat podstatě a smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., které hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. I kdyby náhrada nákladů řízení přiznaná podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. byla skutečně výnosem rozpočtu [anonymizováno] (a zde tedy zůstává otevřená otázka stimulů s [anonymizována dvě slova] spolupracující advokátní kanceláře), nelze takovýto postup [anonymizováno] považovat za konvenující principům spravedlnosti, jež by se právě [anonymizováno] měla snažit při všech svých činnostech (správu a vymáhání televizních poplatků nevyjímaje) naplňovat. Pokud totiž agendu televizních poplatků sama spravuje - což plyne jak z citované výroční zprávy o hospodaření, tak i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově (srov. č. l. 9 - 11) - a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného právního útvaru [anonymizováno]; nadto lze - podle Ústavního soudu - vést úvahu i v tom směru, že měl-li televizní poplatek podle shora citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si [anonymizováno] činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama“. Soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. jako by advokátem, v řízení zastoupen nebyl. Náklady žalobce představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, a dále paušální náhradu v paušální výši určené podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“). Soud přiznal žalobci náhradu za 2 úkony podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky, tj. za písemné podání ve věci samé (žaloba) a předžalobní výzvu ve výši 2 x 100 Kč podle § 2 odst. 1 vyhlášky, neboť se jedná o spor, ve kterém bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení je peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč Celkem tak soud přiznal žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 600 Kč. 8. O veškerých lhůtách k plnění soud rozhodoval dle ustanovení § 1