25 C 271/2024-19 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 40 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 40 000 Kč od 13. 5. 2018 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 18. 3. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, jež žalovaný převzal v hotovosti, což potvrdil podpisem smlouvy. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 0 Kč v 60 týdenních splátkách. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když sjednané splátky řádně a včas nesplácel, na svůj závazek neuhradil ničeho. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 12. 5. 2018 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 40 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 1. 2024 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Ani přes výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v registru obyvatel. Podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 18. 3. 2017 smlouvu označenou jako smlouvu o zápůjčce, v níž se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout zápůjčku ve výši 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 34 167 Kč (celkem 74 167 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách po 1 237 Kč, poslední splátku ve výši 1 184 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 7 155 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 9 380 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 17 632 Kč. Výše výpůjční úrokové sazby činila 29 % ročně, RPSN 22669 %. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky (smlouva o zápůjčce z uvedeného dne, smluvní podmínky, zákaznická karta, standardní informace o spotřebitelském úvěru). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaný žádným způsobem nebrojil, vyplynulo, že žalovaný nezaplatil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla společností , právnická osoba, postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 25. 1. 2024 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 14. 2. 2024, který byl odeslán dne 14. 2. 2024, byla tato skutečnost oznámena žalovanému (zmíněný dopis včetně podacího lístku). K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 14. 2. 2024 (výzva k úhradě před podáním žaloby z uvedeného dne včetně podacího lístku). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný svůj závazek vůči žalobkyni splnil.4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Strany sice smlouvu označily jako smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. o.z., soud však s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem podřadil tento smluvní vztah pod smlouvu o úvěru dle shora citovaného ust. § 2395 a násl. o.z. K tomuto závěru soud podotýká, že zápůjčka (zejména peněžitá), má sice obdobnou hospodářskou funkci jako úvěr, nicméně smlouva o úvěru se však od smlouvy o zápůjčce liší v několika podstatných ohledech. Smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou, smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, předmětem smlouvy o zápůjčce mohou být jakékoliv zastupitelné věci, předmětem smlouvy o úvěru mohou být jen peněžité prostředky, smlouva o zápůjčce může být jak úplatná, tak bezúplatná, smlouva o úvěru je vždy úplatná, tj. úročená. V posuzovaném případě tedy jde tedy o typový případ smlouvy o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 o. z. věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 40 000 Kč vrátit za 60 týdnů rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši 34 167 Kč (nikoli 0 Kč, jak v žalobě tvrdila žalobkyně), jež téměř dosahuje výše zapůjčené jistiny. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Vedle toho byl žalovaný pro případ prodlení povinen hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.9. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaný nepochybně věděl, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaný zavázal k placení úroku v roční výši 74 % (za 60 týdnů v částce 34 167 Kč). Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/