14 C 66/2025-34 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 360 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku I., respektive ve výroku II. tohoto rozsudku, a to z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , která byla sjednána mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 21. 10. 2021. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky společně s částkou 9 730 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 550 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21,39 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 730 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal zaplatit v hotovosti ve 65 týdenních splátkách po 381 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 19. 1. 2023. Žalovaný uhradil do dne podpisu smlouvy o postoupení pohledávek toliko 3 200 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 20 360 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 881,53 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 983,90 Kč, úroku ve výši 21,39 % ročně z částky 12 616,20 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % z částky 12 616,20 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, leč neúspěšně. Žalobkyně uvedla též skutečnosti, které zkoumala před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro účely posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěrové prostředky (blíže doplnění žaloby na č.l. 24-25).2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu listiny byly řádným způsobem doručeny. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř. soud rozhodl bez jednání.3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřeli dne 21. 10. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou se zavázal vrátit v celkem , hodnota, týdenních splátkách spolu s úrokem ve výši 4 550 Kč, částkou za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč a částkou za komfortní a flexibilní splácení ve výši 1 730 Kč, přičemž úroková sazba činila dle smlouvy 44 % ročně po celou dobu trvání smlouvy, RPSN činila 76,30 %. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023. Podle statistických údajů České národní banky dostupných na www.cnb.cz v říjnu 2021 průměrné úrokové sazby při spotřebě domácností a fixaci nad jeden rok do pěti let činily průměrně 7,69 % ročně.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však z úřední povinnosti zkoumal případnou absolutní neplatnost této smlouvy a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 21. 10. 2021 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Částka ve výši 7 780 Kč označená ve smlouvě jako poplatek za spotřebitelský úvěr skládající se z položek úrok (4 550 Kč), a částka za zpracování úvěru 1 500 K a částka za rozšířenou službu komfortního a flexibilního splácení (1 730 Kč), který měl žalovaný společně s jistinou zaplatit navíc, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než úrok, tj. formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako další poplatky by za předpokladu platnosti závazků nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněnými úroky. Vzhledem k tomuto závěru soud u výše uvedené smlouvy posuzuje celý nárok z titulu tzv. „poplatku za spotřebitelský úvěr“ jako ujednání o úroku s tím, že takto sjednaný úrok představuje úrok ve výši nikoli 21,39 % ročně, jak žalobkyně uváděla v žalobě, ale úrok ve výši 42 % ročně, tedy úrok ve výši proklamované žalobkyní ve smlouvě (pozn. tam uvedeno 44 %). Takovou výši úroku soud shledává jako úrok nemravný ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Pro zjednodušení odůvodnění tohoto závěru odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb, ve znění účinném do 31. 12. 2013) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěrové prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve lhůtě sjednané ve smlouvě, to jest nejpozději do 19. 1. 2023. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy soud hodnotí uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou, vzniklo žalobkyni právo toliko na vrácení půjčené jistiny 11 800 Kč po zohlednění platby 3 200 Kč, kterou žalovaný dle tvrzení žalobkyně již uhradil.9. Z hlediska právního posouzení se tak jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný se poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 11 800 Kč, a jelikož povinnost vrátit tyto prostředky v ujednané lhůtě nesplnil, dostal se do prodlení, čímž žalobkyni vedle nároku na zaplacení dlužné částky vznikl i nárok na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Byť byla uzavřená smlouva vyhodnocena jako neplatná, bylo z ní zřejmé, do kdy má žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Nebylo tak zapotřebí další výzvy k vyvolání splatnosti poskytnutého bezdůvodného obohacení, jelikož okamžik, do kdy nejpozději má žalovaný peníze vrátit, mu byl znám již od jejich poskytnutí. Ve zbylé části soud žalobu výrokem II. zamítl, neboť z neplatné úvěrové smlouvy nemohly žalovanému vzniknout žádné jiné povinnosti. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pro úplnost soud dodává, že vzhledem k absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy z důvodu nemravné výše ujednaného úroku bylo již nadbytečné zkoumat, zda žalobkyně před sjednáním úvěrové smlouvy řádným způsobem vyhodnotila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr.10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť žalobkyně byla v převážné části neúspěšná, pročež by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo žalovanému. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovanému v souvislosti se soudním řízením vznikly nějaké náklady, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.