17 C 421/2024-39 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou podanou dne 22. 11. 2024 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 30 915 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru poskytnutého žalobkyní žalovanému. Nárok uplatněný žalobou žalobkyně odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 18. 3. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši celkem 27 000 Kč. K uzavření smlouvy a jejího dodatku došlo pomocí prostředků komunikace na dálku s tím, že nabídka na uzavření smlouvy učiněná žalovaným vyplněním žádosti o poskytnutí zápůjčky finančních prostředků, byla po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného schválena a potvrzena žalobkyní formou elektronické zprávy, jejíž součástí byl také unikátní číselný kód, po jehož zadání žalovaným do systému žalobkyně byly žalovanému finanční prostředky převedeny na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal splatit žalobkyni poskytnutý úvěr tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách, a to vždy ke dni splatnosti. Zbytek celkové částky k úhradě splatí žalovaný nejpozději ke dni ukončení této smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný na úvěr neuhradil ničeho, došlo dne 20. 6. 2024 k zesplatnění úvěru. Žalobkyně dále požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky, a to ve výši vyplývající ze sazebníku poplatků, který je dle článku I. smlouvy nedílnou součástí smlouvy. Dle sazebníku poplatků pak platí, že náklady na vymáhání odpovídají částce 150 Kč při třech dnech po splatnosti, 500 Kč při sedmi dnech po splatnosti, 500 Kč při 14 dnech po splatnosti, 200 Kč při 20 dnech po splatnosti a 100 Kč při 25 dnech po splatnosti, kdy tyto částky se sčítají. Vzhledem k tomu, že žalovaný je po splatnosti více než 208 dnů, náklady na vymáhání tak činí 1 450 Kč. Dále uplatnila žalobkyně nárok na zaplacení částky 3 915 Kč coby smluvní pokuty s odkazem na ustanovení čl. VI. smlouvy, podle níž má žalobkyně právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,10 % denně z aktuální výše dlužné částky. Smluvní pokuta od 21. 6. 2024 do 12. 11. 2024 ve výši 0,1 % denně z částky 27 000 Kč činí celkem 3 915 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ač byl řádně obeslán do své datové schránky. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.3. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že uplatněný nárok je důvodný jen částečně. Z potvrzení o provedených platbách na čl. 37 spisu vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému dne 18. 3. 2024 částku 8 000 Kč, dne 19. 3. 2024 částku 5 000 Kč, dne 20. 3. 2024 částku 9 000 Kč a dne 21. 3. 2024 částku 5 000 Kč. Bylo tak prokázáno, že žalovanému byla konkrétního dne poskytnuta uvedená částka, a to ze strany žalobkyně prostřednictvím bankovní transakce. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2390 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a jako lex specialis pak zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vůle stran vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 18. 3. 2024 jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaný v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalovanému úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni.4. Soud se z úřední povinnosti v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru zabýval otázkou, zda žalobkyně coby poskytovatel úvěrů posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela z tvrzených příjmů žalovaného a jeho výdajů, prověřila žalovaného v dostupných databázích dlužníků a tyto informace nenasvědčovali tomu, že by žalovaný nebyl schopen poskytnutý úvěr splácet. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně žalobkyně nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, z čehož soud dovodil, že své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně dostála.5. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588 o. z. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru uvažovat tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům.6. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu8. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.9. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky řízení obsahuje ujednání o tom, že úvěr je sjednán s měsíční úrokovou sazbou ve výši 40 %, tedy roční úrokovou sazbou ve výši 480 %. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. V březnu roku 2024, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 8,83 % ročně (s úrokovou fixací na 1 rok až 5 let), což soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě tak byla sjednána úroková sazba, která nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. V souladu s dobrými mravy jedná ten věřitel, který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 480 % ročně. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném.10. Soud posoudil jako absolutně neplatnou smlouvu o úvěru jako celek a nikoli jen její část v rozsahu sjednaného úroku. Pro rozhodnutí v dané věci je klíčové, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek. Soud tudíž jako neplatné shledává i ujednání o smluvní pokutě, obsažené ve smlouvě, kde je výslovně ujednána smluvní pokuta za prodlení žalovaného s úhradou zápůjčky ve výši 0,1 % denně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 o. z. není platné ani ujednání o smluvní pokutě a nárok z neplatného smluvního ujednání nelze žalobkyni přiznat. Z téhož důvodu soud nepřiznal další část uplatněného nároku ve výši 1 450 Kč jak