31 C 115/2025-28 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 3. 2. 2025 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 36 056,64 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 087,60 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 174,12 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně a s úrokem ve výši 15 % ročně, vždy z částky 36 056,64 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , uzavřela se žalovaným dne 9. 2. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí byly smluvní podmínky, kdy právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se pak zavázal půjčenou částku, spolu s poplatkem ve výši 42 141 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 29 037 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o spotřebitelském úvěru a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 895 Kč uhradit právní předchůdkyni žalobkyně v hotovosti, a to v 21 měsíčních splátkách po 4 388 Kč, když poslední splátka byla stanovena na 9. 11. 2022. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nehradil, poslední splátku uhradil 3. 12. 2023. Žalovaný ode dne uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem částku 36 900 Kč. Jelikož ze strany žalovaného nebyla ke dni 9. 11. 2022 dlužná částka uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 36 056,64 Kč od 10. 11. 2022 úrokem ve výši 15 % ročně sjednaným na straně 2 smlouvy o spotřebitelském úvěru do zaplacení. Právní předchůdkyně žalobkyně pak svoji pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 postoupila na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Ke dni postoupení pohledávky, tedy ke dni 29. 7. 2024 představovala výše pohledávky částku 96 373,58 Kč, jejíž součástí je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobkyně nepožaduje. Žalobkyně tak požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 36 056,64 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 174,12 Kč, když se jedná o sjednaný úrok ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 36 056,64 Kč od 10. 11. 2022, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře do 29. 7. 2024 a dále do zaplacení a dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 087,60 Kč, když se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 36 056,64 Kč od 3. 1. 2024, tj. od marného uplynutí měsíční lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným do 29. 7. 2024 a dále pak do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes písemnou upomínku.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., její souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval.4. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti č. , hodnota, má soud za prokázané, že tato byla uzavřena dne 9. 2. 2021 mezi společností , právnická osoba, a žalovaným, když na základě této smlouvy půjčila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 50 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 42 141 Kč, a to v pravidelných 21 měsíčních splátkách ve výši 4 388 Kč, když poslední splátka byla stanovena na den 9. 11. 2022. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. RPSN činila 75,75 % a úroková sazba byla sjednána ve výši 55,20 % ročně (žalobou požadována částka 15 % ročně). Z karty zákazníka ze dne 9. 2. 2021 vyplývá, že žalovaný v den uzavření smlouvy sdělil příjmy a výdaje své domácnosti, ovšem není doloženo, jakým způsobem byly tyto údaje ověřeny, a dále zda a jak byly řádně zjištěny a ověřeny údaje o existenci a výši jiných závazků. Z těchto informací, které nebyly právní předchůdkyní žalobkyní žádným způsobem ověřeny, je však zřejmé, že žalovaný neměl být vyhodnocen jako osoba schopna úvěr splácet. Z výzvy ze dne 31. 10. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného o zaplacení dlužné částky vyzývala. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 7. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně vyrozuměla žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni a zároveň jí vyzvala k uhrazení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně, jakož i z vyjádření žalovaného má soud za prokázané, že žalovaný dlužnou částku žalobkyni neuhradil.5. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.7. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalovaného, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovaným a nahlédl do blíže neoznačených „databází“ a odkázala na kartu zákazníka, z ní však způsob zjištění a ověření údajů nevyplývá, krom údajného nahlédnutí do pracovní smlouvy a do výplatních pásek, které nebyly předloženy. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost