36 C 99/2025-49 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 49 902,55 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích I. – III. tohoto rozsudku. Návrh odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela se žalovanou dne 25. 4. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . K uzavření smlouvy došlo poté, kdy úvěruschopnost žalovaného byla prověřena. Na základě uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 55 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 2 379 Kč ke každému 15. dni v měsíci. Žalovaná však nedodržela splátkový kalendář, když na předmětnou pohledávku uhradila pouze 13 plateb po 2 379 Kč, tedy celkem uhradila 30 927 Kč, po 15. 5. 2024 již žalovaná ničeho neuhradila, pročež žalobkyně dopisem ze dne 21. 11. 2024 úvěr zesplatnila. Dále již žalovaná ničeho neuhradila, ani přes předžalobní výzvu.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutková tvrzení obsažená v jejím vyjádření ze dne 16. 4. 2025 ohledně způsobu poskytnutí úvěru, úhradách žalované. V tomto podání rovněž vzala žalobkyně svou žalobu částečně zpět co do částek uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku, pročež soud postupem dle ust. § 96 odst. 1 – 4 o. s. ř. řízení v tomto rozsahu pod výrokem I. zastavil.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci nařídil ústní jednání, ke kterému se žalobkyně po předchozí omluvě ani žalovaná bez omluvy nedostavily.4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z předsmluvních informací ze dne 25. 4. 2023, smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, má soud za prokázané, že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 55 000 Kč s tím, že jistina úvěru ve výši 13 738 Kč bude vyplacena na účet žalované č. , č. účtu, a částka ve výši 30 512 Kč bude vypalcena na účet spotřebitele za účelem úhrady předchozího závazku žalované vůči žalobkyni a částka ve výši 10 750 Kč bude započtena na náklady žalobkyně specifikované v bodu 4.8. úvěrové smlouvy. Žalovaná se zavázala úvěr splácet formou 72 pravidelných měsíčních splátek po 2 379 Kč. V bodě 5.3 pak bylo pro případ žalované s úhradou dlužné částky sjednány finanční nároky žalobkyně, a toto právo na úhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, dále právo na úrok z prodlení v zákonné výši v bodě 5.4 bylo ujednáno právo žalobkyně žalované zaslat zpoplatněné písemné upomínky v souvislosti s jeho prodlením. Pokud by nedošlo k úhradě celé dlužné částky ani po dvou písemných upomínkách, byla žalobkyně oprávněna zesplatnit celý úvěr, kdy sjednané úroky se staly součástí jistiny. Z výpisů na č. l. 20 – 22 a sdělení banky ze dne 15. 4. 2025 vyplývá žalobkyní popsané čerpání úvěru. Součástí smlouvy byla i příloha č. , hodnota, nazvaná „posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“, kde byl specifikován rodinný stav žalované jako svobodná, počet vyživovacích povinností vůči dětem 0, zaměstnavatel , právnická osoba, . Průměrný měsíční příjem pak byl specifikován v částce 26 069 Kč s náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč, dále splátky předchozího úvěru u žalobkyně ve výši 2 379 Kč a sázky 10 581 Kč, dispoziční zůstatek tak měl činit 10 109 Kč. Z tvrzení žalobkyně, a dále i z tabulky umoření dále vyplynulo, že žalovaná žalobkyni v souvislosti s poskytnutým úvěrem uhradila toliko částku ve výši 30 927 Kč. Upomínkami ze dne 20. 6. 2024, 5. 7. 2024 byla žalovaná vyzývána žalobkyní k zaplacení dlužné částky. Předžalobní výzvou ze dne 21. 11. 2024 byla žalovaná vyzvána žalobkyní k zaplacení dlužné částky obratem s tím, že výzva byla předána k poštovní přepravě dne 21. 11. 2024.5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Soud se prvotně zabýval tím, zda žalobkyně zkoumala dostatečným způsobem kredibilitu žalované při uzavření úvěrové smlouvy a dospěl k závěru, že žalobkyně nedostává své povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a z tohoto důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně způsob, jakým zkoumala úvěruschopnost žalované, doložila pouze v příloze 1, ve které mj. konstatovala nižší kredibilitu žalované. Žalobkyně však žádným způsobem nezkoumala výdajovou stránku žalované, když částku 3 000 Kč doplnila jako náklady na bydlení o své vůli, což je soudu známo z jiných soudních řízení, přičemž dalšími výdaji žalované se žádným způsobem nezabývala. Žalobkyně vůbec netvrdila ani nedoložila způsob ověřování výdajů žalované, rovněž soudu nedoložila způsob ověření příjmů žalované. Z obsahu přílohy je navíc zcela evidentní, že žalovaná čerpala úvěry i u jiných společností a rovněž i tento úvěr měl sloužit k vyplacení předchozího úvěru, pročež by se slušelo řádně prověřit jak výdaje, tak i příjmy žalované a toto soudu doložit. Jeví se pak jako nemožné, že by žalovaná neměla žádné další běžné výdaje na ošacení, jídlo, drogerii a běžné životní záležitosti. Výdaje žalované pak žalobkyně nejenže nezkoumala, ale ani žádným způsobem neověřila. Zcela jednoznačným vodítkem a varováním pro žalobkyni ohledně kredibility měly být i předchozí půjčky a úvěry žalované popsané v příloze 1. Rovněž ohledně částky 3 000 Kč soud uvádí, že pokud jde o výdaje na bydlení a energie, pak tyto jsou naprosto mimo běžnou realitu. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně k jednání nedostavila, nemohl ji soud poučit podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby jednoznačně dotvrdila a označila důkazy k prověřování úvěruschopnosti žalované, pročež soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a to proto ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledala předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Je nutno zdůraznit, že citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinností dle ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR - Finance, kde se mimo jiné uvádí, že „články 8 a 23 směrnice Evropské parlamentu a Rady EU č. 2008/48/OES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splní požadavky tohoto článku 23. články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat ex officio otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení vyvodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy.8. Shora uvedený závěr pak platí i při aplikaci aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně posouzení kredibility úvěrovaných, zejména rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, kdy z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že žalovaná na předmětný úvěr uhradila toliko 30 927 Kč. S ohledem na shora uvedené tedy soud posoudil danou právní věc jako bezdůvodné obohacení v