25 C 166/2021-25 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 42 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného nájemného na základě nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou ze dne [datum], kterou žalobkyně přenechala žalovanému do užívání bytovou jednotku [číslo] nacházející se v domě [adresa] v ulici [ulice], [obec a číslo] - [část obce]. Nájemné činilo dle smlouvy 14 000 Kč měsíčně a zálohy na služby spojené s užíváním bytu 4 000 Kč, splatnost byla sjednána vždy nejpozději k 5. dni měsíce, za který se nájemné a zálohy platí. Nájemní vztah skončil výpovědí ze strany žalobkyně jako pronajímatelky poté, co žalovaný jako nájemce neuhradil nájemné za měsíce [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] a [anonymizováno] [rok]. Žalovaný takto vzniklý dluh následně písemně uznal. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalovaný na výzvu nereagoval a žalobkyně souhlasila, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů. Na podkladě obsahu listin založených ve spise, dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, dle něhož žalovaný jako dlužník dne [datum] v písemné formě uznal vůči žalobkyni celkový dluh ve výši 42 000 Kč a současně prohlásil, že uvedený dluh vznikl z titulu neuhrazeného nájemného a služeb podle smlouvy o nájmu bytu na adrese [adresa]. Tento dluh se žalovaný zavázal uhradit nejpozději do [datum] (viz uznání dluhu ze dne [datum] na č.l. 6 spisu). Dle žalobních tvrzení žalovaný na dluh, který uznal, neuhradil dosud žádnou částku. Žalobkyně jej proto vyzvala k úhradě částky 42 000 Kč nejpozději do [datum], a to předžalobní výzvou ze dne [datum]. Podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Uznáním dluhu se zakládá vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo. Usnadňuje věřiteli procesní situaci v případě sporu, neboť věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu, ani jeho výši v době uznání. Naopak dlužník, pokud by namítal, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo že jinak zanikl, musel by toto své tvrzení prokázat. Uznáním dluhu tak přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka v té výši, v jaké byl dluh uznán. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný zůstal v řízení nečinný, soud má za prokázané, že nárok žalobkyně je po právu, pročež žalobě v plném rozsahu vyhověl. S ohledem na skutečnost, že se jedná o prodlení s plněním peněžitých dluhů, má podle ustanovení § 1970 o.z. žalobkyně též právo na úrok z prodlení ve výši podle § 1, 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. z jednotlivých dlužných částek. Úspěšná žalobkyně má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 2 100 Kč za zaplacený soudní poplatek.