25 C 256/2021-12 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 9 099 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení žalobce tento nárok vznikl z titulu neuhrazených plateb za odběr elektřiny v odběrném místě na adrese [adresa], a to na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny [číslo] ze dne [datum]. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobce s tímto postupem vyjádřil souhlas již v žalobě a žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Na základě obsahu listin založených ve spise ve spojení s žalobními tvrzeními dospěl soud k závěru o skutkovém stavu věci, dle něhož žalobce na základě uzavřené smlouvy o poskytování služeb elektřina ze dne [datum] [číslo] dodával žalované elektřinu do odběrného místa na adrese [adresa]. Za období od [datum] do [datum] byla žalované fakturou [číslo] se splatností do [datum] vyúčtována částka ve výši 8 799 Kč. Dále se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 300 Kč coby nákladů spojených s upomínáním. Žalovaná dlužnou částku neuhradila, a to ani přes upomínky zaslané žalobcem. Žalobce prokázal, že žalované zaslal rovněž předžalobní upomínku ze dne [datum], která byla dána k doručení téhož dne, jak plyne z podacího lístku. Na základě obsahu shora uvedených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu věci, dle něhož žalobce na základě uzavřené smlouvy o poskytování služeb dodával žalované elektřinu ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Celkem žalobce vyúčtoval žalované za dodanou energii částku 8 799 Kč a na poplatcích za zaslání upomínek pak 300 Kč (3x 100 Kč). Žalovaná však vyúčtované částky neuhradila a nadále je s jejich úhradou v prodlení. Jelikož je žalovaná v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má žalobce podle ustanovení § 1970 o.z., též právo na úrok z prodlení ve výši podle § 1, 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Soud dále výrokem II. tohoto rozsudku uložil žalobci povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci nebyl vydán platební rozkaz a bylo pokračováno v řízení, proto byl žalobci doměřen soudní poplatek z částky 400 Kč na 1 000 Kč dle položky 1 sazebníku, zbývá tak uhradit 600 Kč. Úspěšný žalobce má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč, doplatku soudního poplatku 600 Kč, odměny advokáta podle § 14b odst. 1, bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby po 200 Kč, paušální náhrady podle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky za tři úkony právní služby po 100 Kč a také podle § 137 odst. 3 o.s.ř. z náhrady 21 % DPH ze základu 900 Kč v částce 189 Kč, tj. celkem 2 089 Kč. Pokud jde o nárok žalobce na náhradu nákladů řízení, postupoval soud v souladu s ustanovením § 14b citované vyhlášky, neboť v daném případě se dle jeho názoru jedná o tzv. formulářovou žalobu, jak ji specifikoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne [datum], spisová značka I. ÚS 3923/11 (tento nález je přístupný na www.nalus.usoud.cz). Podle Ústavního soudu je třeba za formulářovou žalobu považovat takovou žalobu, v níž se v zásadě liší jen údaje o žalovaných a žalované částce a jde o nárok vyplývající ze závazkového vztahu, v němž jednou ze smluvních stran je spotřebitel, nebo o nárok ze smlouvy, při jejímž uzavírání je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si ji s jiným obsahem. Specifickým rysem Ústavní soud shledával mj. také skutečnost, že peněžní plnění vymáhá někdo jiný než původní věřitel. Žalobce s žalovanými pohledávkami obchoduje tak, že je odkupuje od významného věřitele se značným množstvím dlužníků, přičemž očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude významně převyšovat skutečně vynaložené náklady potřebné k účelnému uplatňování práva. Ve shora citovaném nálezu Ústavní soud označil jako formulářovou žalobu návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh, co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení, dostatečně individualizován. Základ právní argumentace, včetně stylizace a formálního vyjádření však bude totožný s drobnými odchylkami. Podle názoru Ústavního soudu pak sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. Úkony právní služby jsou tak poskytovány až v dalších stádiích řízení dle eventuálního vývoje toho kterého řízení. K obstarávání a vyřizování této agendy se může žalobce dostatečně materiálně i personálně vybavit. Podle názoru zdejšího soudu v projednávané věci obsah návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zcela odpovídá definici, kterou pro specifikaci formulářové žaloby vytvořil Ústavní soud. V žalobách žalobce se mění pouze označení žalovaného, jeho bydliště, výše pohledávky a datum předžalobní výzvy. Žaloby se tak odlišují pouze v částech, které se týkají označení účastníků a individualizace předmětu řízení. Žalobce navíc podává tento vzor žaloby opakovaně, což je soudu známo z jeho úřední činnosti.