7 C 170/2022-18 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobce se domáhá na žalovaném zaplacení částek uvedených ve výrokové části rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení žalobce tento nárok vznikl z titulu neuhrazených plateb za odběr elektřiny a plynu v odběrném místě na adrese [adresa]. Jedná se o pohledávku, která byla postoupena žalobci společností [právnická osoba], [IČO] smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. 10. 2017 s účinností ke dni 25. 3. 2022. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobce s tímto postupem souhlasil již v žalobě, zatímco žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 30. 5. 2019 má soud za prokázané, že na jejím základě se společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobce“) zavázal dodávat elektřinu a zajistit její distribuci do odběrného místa [adresa], zatímco žalovaný se zavázal uhradit řádně a včas cenu dodaného množství elektrické energie a souvisejících služeb. Smlouvou o sdružených službách dodávky plynu ze dne 30. 5. 2019 má soud za prokázané, že na jejím základě se právní předchůdce žalobce zavázal dodávat plyn a zajistit jeho distribuci do odběrného místa [adresa], zatímco žalovaný se zavázal uhradit řádně a včas cenu dodaného množství plynu a souvisejících služeb. Z faktury [číslo] soud zjistil, že právní předchůdce žalobce vyúčtoval žalovanému za spotřebu elektřiny za období od 4. 9. 2019 do 11. 2. 2020 doplatek 212,53 Kč, a to se splatností do 9. 3. 2020. Fakturou [číslo] byl žalovanému vyúčtován doplatek za dodávku plynu za období 3. 7. 2019 – 1. 8. 2019 v částce 482 Kč se splatností do 26. 9. 2019. A fakturou [číslo] právní předchůdce žalobce žalovanému vyúčtoval doplatek ve výši 4 032,60 Kč za dodávku plynu za období od 2. 8. 2019 do 19. 2. 2020 se splatností do 11. 3. 2020. Žalovaný tak dluží za poskytnuté dodávky energií celkem 4 727,13 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 10. 2017 ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího archu bylo zjištěno, že původní věřitel (společnost [právnická osoba]) ve smyslu ustanovení § 1879 a § 1880 odst. 1 č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) postoupil s účinností ke dni 25. 3. 2022 pohledávku, která je předmětem tohoto řízení na žalobce a zároveň, že tuto skutečnost žalobce oznámil žalovanému prostřednictvím zástupce dopisem ze dne 5. 4. 2022. Na základě obsahu shora uvedených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu věci, dle něhož právní předchůdce žalobce na základě uzavřených smluv o sdružených službách dodávky plynu a elektřiny dodával žalovanému ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, plyn a ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 téhož zákona elektřinu do odběrného místa na adrese [adresa] Celkem žalobce vyúčtoval žalovanému za dodanou energii částku 4 727,13 Kč. Jelikož je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má žalobce podle ustanovení § 1970 o.z., též právo na úrok z prodlení ve výši podle § 1, 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, když dospěl k závěru, že nárok žalobce je dán. Soud dále výrokem II. tohoto rozsudku uložil žalobci povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci nebyl vydán platební rozkaz a bylo pokračováno v řízení, proto byl žalobci doměřen soudní poplatek z částky 400 Kč na 1 000 Kč dle položky 1 sazebníku, zbývá tak uhradit 600 Kč. O nákladech řízení soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch přizná soud náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci zcela úspěšný, soud tak žalobci přiznal účelně vynaložené náklady řízení. Náklady řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, doplatek soudního poplatku 600 Kč, tři úkony právní služby po 200 Kč dle § 14b odst. 1 bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, předžalobní výzva), paušální náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby dle § 14b odst. 5 a) citované vyhlášky po 100 Kč. Z důvodu, že zástupce žalobce prokázal, že je plátcem DPH, náleží mu rovněž náhrada této daně ve výši 21% z částky odpovídající součtu odměny a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 189 Kč. Náhrada nákladů řízení činí celkem 2 089 Kč. Tuto částku je žalovaný podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. povinen uhradit k rukám zástupce žalobce. Pokud jde o nárok žalobce na náhradu nákladů řízení, postupoval soud v souladu s ustanovením § 14b o.s.ř., neboť v daném případě se dle jeho názoru jedná o tzv. formulářovou žalobu, jak ji specifikoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 29. 3. 2012, spisová značka I. ÚS 3923/11 (tento nález je přístupný na [webová adresa]). Podle Ústavního soudu je třeba za formulářovou žalobu považovat takovou žalobu, v níž se v zásadě liší jen údaje o žalovaných a žalované částce a jde o nárok vyplývající ze závazkového vztahu, v němž jednou ze smluvních stran je spotřebitel, nebo o nárok ze smlouvy, při jejímž uzavírání je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si ji s jiným obsahem. Specifickým rysem Ústavní soud shledával mj. také skutečnost, že peněžní plnění vymáhá někdo jiný než původní věřitel. Žalobce s žalovanými pohledávkami obchoduje tak, že je odkupuje od významného věřitele se značným množstvím dlužníků, přičemž očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude významně převyšovat skutečně vynaložené náklady potřebné k účelnému uplatňování práva. Ve shora citovaném nálezu Ústavní soud označil jako formulářovou žalobu návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh, co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení, dostatečně individualizován. Základ právní argumentace, včetně stylizace a formálního vyjádření však bude totožný s drobnými odchylkami. Podle názoru Ústavního soudu pak sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. Úkony právní služby jsou tak poskytovány až v dalších stádiích řízení dle eventuálního vývoje toho kterého řízení. K obstarávání a vyřizování této agendy se může žalobce dostatečně materiálně i personálně vybavit. Podle názoru zdejšího soudu v projednávané věci obsah návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zcela odpovídá definici, kterou pro specifikaci formulářové žaloby vytvořil Ústavní soud. V žalobách žalobce se mění pouze označení žalovaného, jeho bydliště, výše pohledávky, datum předžalobní výzvy a smluv o postoupení pohledávky. Žaloby se tak odlišují pouze v částech, které se týkají označení účastníků a individualizace předmětu řízení. Žalobce navíc podává tento vzor žaloby opakovaně, což je soudu známo z jeho úřední činnosti.