9 C 259/2021-25 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 22 509,08 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 509,08 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 10 %, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 941,6 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 22 917,31 Kč, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč a částky 10 736,83 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen jako„ původní věřitel“) smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalované úvěr ve výši 29 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala vrátit částku 29 000 Kč spolu s příslušenstvím úvěru ve výši 24 914 Kč, které spočívalo v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 851 Kč. Splatnost poslední splátky a zároveň celková splatnost závazku připadala na den [datum]. Žalovaná však sjednanou částku neuhradila řádně a včas, když uhradila pouze částku 12 900,01 Kč. Následně původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalovaná se na základě výzvy soudu, která obsahovala doložku, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., dále jen „o.s.ř.“), nevyjádřila. Výzva byla žalované doručena dne [datum] do vlastních rukou. Soud má za to, že proti tomuto postupu nemá námitky a rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu ust. §115a o.s.ř. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností od téhož dne, bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“). Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem ze dne [datum], který byl předán k poštovní přepravě dne [datum], jak je patrné z podacího archu. Žalovaná je občankou Slovenské republiky, tím je dán mezinárodní prvek. Žalobkyně provozovala svou podnikatelkou činnost v České republice v době uzavření smlouvy, kdy zde měla bydliště také žalovaná. Zdejší soud je proto mezinárodně příslušný podle čl. 17 bod 1 písm. c) Nařízení č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Brusel I bis). Podle čl. 18 bod 2 nařízení Brusel I bis jsou soudy České republiky mezinárodně příslušné podle bydliště žalovaného v době podání žaloby. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém a podle § 84, 85 o.s.ř. je místně příslušným okresní soud, v jehož obvodu měl žalovaný v době podání žaloby k soudu bydliště (§11 odst. 1 o.s.ř.), tedy zdejší soud. Podle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy je rozhodným právem právní řád České republiky s ohledem na to, že jde o nárok ze smlouvy o úvěru, žalovaná jako spotřebitel ve smyslu shora citovaného ustanovení nařízení má bydliště na území České republiky a žalobkyně provozuje svou profesionální resp. podnikatelskou činnost v České republice a smlouva spadá do rozsahu této činnosti. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ve spojení s přílohou [číslo] kterou tvoří předpis splátek, je zřejmé, že smluvní strany uzavřely dne [datum] smlouvu o úvěru dle § 2395 o.z., na jejímž základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalované částku 29 000 Kč, přičemž podpisem smlouvy žalovaná stvrdila, že uvedená částka jí byla předána v hotovosti. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit s navýšením o celkem 24 914 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3 851 Kč. První splátku přitom byla žalovaná povinna uhradit do měsíce od podpisu smlouvy a každá další splátka byla splatná vždy do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. V této souvislosti bylo ve smluvních podmínkách smlouvy o úvěru ve vazbě na počet sjednaných splátek uvedeno, že roční zápůjční úroková sazba činí 15 % a RPSN 272,44 %. Žalobkyně uvedla, že žalovaná neplatila řádně a včas dohodnuté splátky, když uhradila pouze částku ve výši 12 900,01 Kč, která odpovídá třem řádně uhrazeným splátkám. Tyto úhrady splátek původní věřitel poměrně alokoval na jistinu a smluvně ujednané příslušenství pohledávky podle přílohy [číslo] smlouvy o úvěru. Protože na poskytnutou jistinu úvěru byla alokována částka ve výši 6 490,92 Kč a na smluvně ujednané příslušenství pohledávky byla alokována částka ve výši 6 409,09 Kč, požaduje žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila na nesplacené jistině částku 22 509,08 Kč, dále pak požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 22 509,08 Kč za období od [datum], jakožto dne následujícího po datu účinnosti postoupení pohledávky, do zaplacení, a dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 941,6 Kč (za období od [datum] do [datum]), kapitalizovaný úrok ve výši 22 917,31 Kč, který je tvořen součtem nesplaceného úroku 1 674,70 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 10 809,40 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 2 050 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 3 970,81 Kč a postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu za období po konečné splatnosti ve výši 4 412 Kč, a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, a konečně i částku 10 736,83 Kč jako smluvní pokutu ve výši 0,1 % za období od [datum] do [datum] z nesplacené jistiny pohledávky. Žalobkyně podacím lístkem ze dne [datum] prokázala, že žalované zaslala poštou předžalobní upomínku. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Především se zabýval platností sjednané výše smluvního úroku, který musí být co do své výše stanoven tak, aby nebyl v rozporu s dobrými mravy. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v prosinci 2018 dle statistiky ČNB činila roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v ČR 8,94%. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 26,82 % p.a. V daném případě však RPSN činí 272,44 %. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, tj. navýšení úvěru ve výši 29 000 Kč o 24 914 Kč při délce zápůjční doby 14 měsíců, přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daných obdobích a je nutno pohlížet na uzavřenou smlouvu jako na absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o.z. Smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutí úvěru, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy, když částka, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit, dosahuje 85,9 % zapůjčené jistiny. Soud tedy uzavřenou smlouvu shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o.z. Soud však z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 16 099,99 Kč představující nesplacenou jistinu poskytnutého úvěru (29 000 Kč – 12 900,01 Kč). Pok