7 C 50/2023-18 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 16 100 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalované poskytla na základě její žádosti spotřebitelský úvěr ve výši 5 000 Kč splatný původně dne [datum], po prodloužení splatnosti k žádosti žalované byl úvěr splatný ke dni [datum]. Žalobkyně dále uvedla, že s ohledem na to, že žalovaná jako dlužník nebyla schopna celkové úhrady úvěru, byla mezi stranami uzavřena dohoda o narovnání, v jejímž rámci se žalovaná zavázala uhradit celkový dluh ve výši 16 100 v deseti měsíčních splátkách po 1 610 Kč vždy ke každému 15. dni v měsíci pod ztrátou výhody splátek. Jelikož žalovaná porušila svůj závazek vyplývající z dohody o narovnání, neboť na shora uvedený dluh neuhradila ani přes upomínky žádnou částku, stal se dluh v celé výši splatným. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Podáním ze dne [datum] žalobkyně vzala podanou žalobu co do částky 500 Kč částečně zpět. 4. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) může žalobce vzít za řízení návrh na jeho zahájení zpět, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 o.s.ř. pak soud v případě zpětvzetí návrhu řízení zcela nebo zčásti zastaví. Soud tak postupoval ve smyslu ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. a výrokem pod bodem I. řízení v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil. 5. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující zavázala žalované jako spotřebiteli poskytnout úvěr ve výši 5 000 Kč. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 30 dnů. [ulice] úroková sazba měla činit 39 % ročně (4.1), roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) 832 000 % ročně nebo v případě řádného splacení 1 916 % ročně (6.2). Žalovaná se zavázala splatit celkový poskytnutý úvěr 5 000 Kč a současně také poplatek za poskytnutý úvěr výši 5 340 Kč nebo v případě slevy za včasné splacení ve výši 1 240 Kč (4.4). Podle článku 6.3 měla žalované splatit celkovou částku 10 500 Kč nebo v případě slevy za včasné splacení částku 6 400 Kč. Pro případ, že by úvěrovaná dlužnou částku neuhradila, stanovil článek 7.4 zpoplatnění na první písemnou upomínku ve výši 450 Kč, na druhou písemnou upomínku 650 Kč a dále poplatek ve výši 1 500 Kč za náklady na vymáhání pohledávky. Podle článku 7.1 měla žalobkyně rovněž právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, dále zákonný úrok z prodlení a na uhrazení všech nákladů, které v důsledku prodlení vznikly. 6. Z dohody o narovnání ze dne [datum] a dohody o splátkovém kalendáři ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná jako dlužník písemně prohlásila, že jí byl na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] uzavřené s žalobkyní jako poskytovatelem úvěru vyplacen spotřebitelský úvěr. Žalovaná uznala dluh vůči žalobci z titulu smlouvy o úvěru v celkové výši 16 100 Kč, z toho jistina činila 5 000 Kč, úrok 160 Kč, poplatek za poskytnutí půjčky 5 340 Kč, smluvní pokuta 5 600 Kč, poplatek za uzavření splátkového kalendáře 1 500 Kč a náklady na odeslání upomínek 2 600 Kč. Dle splátkového kalendáře měla žalovaná splácet dluh vůči žalobkyni po 1 610 Kč měsíčně ke každému 15. dni v měsíci s první splátkou do 10 dnů ode dne podpisu dohody o narovnání. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující zavazuje smlouvou o úvěru, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 2 odst. 1 o.z. lze každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jen ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. 9. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 10. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle ustanovení § 1903 odst. 1, odst. 2 o.z. dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné a pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu. Narovnání nelze odporovat jen proto, že jím vznikl nepoměr mezi vzájemným plněním stran. 12. Podle ustanovení § 1904 o.z. platnost narovnání není dotčena omylem v tom, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí. Narovnání dohodnuté v dobré víře nepozbývá platnosti ani tehdy, zjistí-li se na základě skutečností vyšlých najevo dodatečně, že některá ze stran pohledávku neměla. 13. Podle ustanovení § 555 odst. 1, odst. 2 o.z. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. 14. Podle ustanovení § 2053 o.z. Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 15. Po zhodnocení obsahu listinných důkazů založených ve spise soud dospěl ve světle shora citovaných zákonných ustanovení k závěru, že žaloba je v části nedotčené zpětvzetím důvodná, a to přesto, že soud shledal původní závazek z titulu úvěrové smlouvy mezi účastníky absolutně neplatným ve smyslu ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z., jak je uvedeno níže. Stran posouzení platnosti úvěrové smlouvy soud přihlédl k rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004, které shodně uzavřely, že přípustná sjednaná míra smluvního úroku z úvěru či půjčky nesmí přesahovat dvoj až trojnásobek průměrné úrokové sazby u spotřebitelských úvěrů v měsíci, kdy byla půjčka (resp. úvěr) poskytnuta tak, jak ji poskytovaly bankovní subjekty. Je-li tato hranice překročena, je namístě podle Nejvyššího soudu učinit závěr o neplatnosti sjednaného smluvního úroku co do výše pro rozpor s dobrými mravy. Uvedený závěr platí i pro posuzovanou věc. Dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v srpnu 2021, u půjček a úvěrů poskytovaných pro domácnosti 8,02 %. Bylo by tak možné akceptovat maximálně trojnásobek, tj. 24,06 %. V posuzované věci žalovaná uzavřela s žalobkyní úvěrovou smlouvu, na základě které jí měla být poskytnuta částka 5 000 Kč, kterou se žalovaná dle smlouvy zavázala vrátit spolu se smluvním úrokem 39 % ročně, jednorázovým poplatkem za poskytnutí úvěru 5 340 Kč (v případě slevy 1 240 Kč), splatnost úvěru byla 30 dní. V článku 7.2 smlouvy byla sjednána smluvní pokuta pro případ nepeněžitých porušení smlouvy ze strany žalované s úhradou úvěru ve výši 15 % z jistiny poskytnutého úvěru, v článku 7.1 písm. c) smlouvy byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. V článku 7.4 smlouvy byly sjednány poplatky za odeslání upomínek, 450 Kč za první upomínku, 650 Kč za druhou upomínku a poplatek 1 500 Kč za náklady spojené s předáním a vymáháním dluhu vymáhající společností. Z výše uvedeného je tak na první pohled zřejmé, že částka, kterou měla žalovaná zaplatit nad rámec poskytnutých prostředků, přesahuje trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daném období, přičemž je nerozhodné, zda je platební povinnost nazvaná úrokem nebo poplatkem. Dále měla žalovaná řadu povinností pod sankcí smluvních pokut, naproti tomu žalobkyně žádnou jinou povinnost kromě poskytnutí jistiny úvěru neměl. V této souvislosti je proto třeba zohlednit rovněž závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 199/2011, dle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. Na smlouvu o úvěru jako celek uzavřenou mezi žalovanou a žalobcem je třeba pohlížet ve světle shora citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanoven