2 C 202/2024-18 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 12 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené jistiny půjčky. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, s původním věřitelem (společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, ), Smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 12 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala dlužnou částku vrátit s navýšením o 8 352 Kč v 53 pravidelných týdenních splátkách. Žalovaná však do dnešního dne uhradila pouze částku 5 200 Kč a dále neuhradila ničeho ani přes předžalobní upomínku ze dne , datum, .2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, , bylo zjištěno, že původní věřitel (společnost , právnická osoba, ) postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou přechodnému věřiteli (společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, , se sídlem , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, -, Anonymizováno, ), a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem ze dne , datum, . Následně přechodný věřitel postoupil na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, , předmětnou pohledávku na žalobkyni. Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem ze dne , datum, .4. Ze Smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne , datum, , soud zjistil, že původní věřitel (společnost , právnická osoba, ) a žalovaná uzavřeli ve smyslu ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), smlouvu o půjčce, na základě které se původní věřitel zavázal žalované poskytnout finanční prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se naproti tomu zavázala poskytnutou částku vrátit s navýšením v celkové výši 20 352 Kč, a to v 53 pravidelných týdenních splátkách po 384 Kč. Žalovaná řádně a včas neplnila své závazky plynoucí ze smlouvy, když uhradila celkem částku 5 200 Kč. Žalobkyně tak po žalované požaduje zaplacení částky 12 000 Kč s příslušenstvím.5. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“6. Soud se v prvé řadě zabýval posouzením toho, zda je smlouva o půjčce platným právním titulem či nikoliv, když je zjevné, že smlouva byla uzavřena ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a je ji nutno posuzovat podle této úpravy. Předmětná smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a žalovaná tak vystupuje podle § 52 odst. 3 předmětného zákona jako spotřebitel a původní věřitel v pozici podnikatele. Podle § 56 odst. 1 tamtéž spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která jsou v rozporu s požadavkem dobré víry a znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, podle odst. 2 se ustanovení odst. 1 nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění nebo cenu plnění. Citovaná ustanovení jsou přitom odrazem evropského spotřebitelského práva, zejména směrnice o zneužívajících klauzulích, přičemž podle judikatury Evropského soudního dvora je tuto směrnici nutno vykládat ve vztahu k ochraně spotřebitele co nejšířeji a soud je, jak plyne mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, povinen z úřední povinnosti zkoumat existence zneužívajících klauzulí tak, aby bylo dosaženo ochrany spotřebitele bez ohledu na to, zda se jí dovolá či nikoliv.7. Uzavřenou smlouvu soud považuje za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. v , Anonymizováno, , Anonymizováno, dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u úvěrů poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácnosti 14,77 %, bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 44,31 %. Ve smluvních podmínkách je mj. stanoveno, že výše RPSN činí 206,8 %. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro dané období. Původní věřitel ve smlouvě sice navýšení nazývá poplatkem, avšak poplatek zde plní zcela stejnou funkci jako úrok. Soud musí vždy hodnotit smlouvu jako celek a zkoumat veškeré její náležitosti. Soud tedy uzavřenou smlouvu považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ve smyslu § 39 obč. zák., neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutou půjčku, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy. V tomto ohledu je třeba hodnotit ujednání v smlouvě o půjčce o nároku na souhrnný poplatek jako ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a které znamená újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy ujednáním absolutně neplatným.8. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud nárok žalobkyně vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 451 a násl. obč. zák., kdy žalovaná se na úkor žalobkyně plněním, které jí poskytla na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatila, a proto je povinna vydat žalobkyni částku představující dlužnou jistinu úvěru 6 800 Kč. Zákonný úrok z prodlení byl přiznán z částky 6 800 Kč podle § 1970 o.z. s ohledem na počátek prodlení, které nastalo , datum, , kdy uběhla lhůta 10 dnů stanovená v oznámení o postoupení pohledávky z , datum, , které bylo dáno k odeslání dne , datum, , pročež se do dispoziční sféry žalované mohlo dostat dle § 573 o.z. třetí pracovní den od odeslání, tj. dne , datum, .9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci i s ohledem na příslušenství nároku převážně neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaná, která se řízení fakticky neúčastnila, náhradu nákladů řízení neuplatnila a z obsahu spisu je zřejmé, že jí náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly.10. Podle § 160 odst. 1 o.s.ř. soud uložil žalované částku dle výroku I. tohoto rozsudku zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.