2 C 212/2024-54 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobou ze dne , datum, se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 181 735,96 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , RČ, . Před uzavřením smlouvy prověřovala žalobkyně schopnost žalovaného řádně splácet úvěr, na základě jíž předložených dokladů – výpisu z bankovního účtu, dokladech o příjmech, prohlášení žalovaného a lustrací v databázi SOLUS a NRKI. Současně žalobkyně uvedla, že se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 120 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 8 024 Kč s navýšením o smluvní úrok 76,04 %, vždy k 7. dni v měsíci. Žalobkyně požadovala dále zaplacení smluvních pokut ujednaných ve smlouvě v článku 6 smlouvy a to: 2 x 499 Kč za prodlení se splácením delším 30 dnů, pokud jde o splátku 2 a 3, dále smluvní pokuty 2 x 200 Kč za prodlení se splátkou více jak 15 dní, rovněž v případě 2 a 3. splátky a konečně smluvní pokutou 0,1 % v případě prodlení se zaplacením částek po zesplatnění úvěru. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný neplatil úvěr řádně a včas a do prodlení přes 65 dní podle smluvního ujednání se dostal se splátkou č. , hodnota, splatnou dne , datum, a proto byl celý úvěr zesplatněn ke dni 11. 12. 2023. Žalobkyně uvedla, že žalovaná částka vychází z celkově zaplacené částky podle přehledu v kartě klienta s tím, že součástí nesplacené jistiny jsou i nesplacené úroky dle článku 6.4 smlouvy. Současně žalobkyně uváděla, že přes zaslání upomínek přímo žalobkyní a předžalobní upomínkou právním zástupcem žalobkyně dluh nebyl uhrazen.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), bez nařízení jednání pouze na základě předložených listinných důkazů.3. Žalobkyně před uzavřením smlouvy hodnotila úvěruschopnost žalovaného, přičemž z formuláře hodnocení klienta vyplývá, že vycházela z příjmu žalovaného 18 356 Kč, výdajů v podobě částky životního minima 4 860 Kč, nákladů na bydlení 3 915 Kč. Dále přihlížela k tomu, že žalovaný má rezervu ve výši 9 081 Kč. K uvedenému hodnocení byly dále doloženy výpisy z účtu žalovaného od ČSOB s výplatou starobního a vdoveckého důchodu v měsíci červen 2023 ve výši 19 086 Kč, červenec 2023 ve výši 19 086 Kč. Dále byl doložen formulář potvrzující ověření bezdlužnosti z registru SOLUS.4. Z předsmluvního formuláře ze dne 1. 8. 2023 o úvěrových podmínkách, oznámení o schválení úvěru ze dne , datum, , dodejky ze dne , datum, , ale zejména smlouvy o úvěru č. , RČ, ze dne , datum, a dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o úvěru ze dne , datum, je zřejmé, že žalovaný akceptoval návrh žalobkyně na uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2395 až § 2400 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“), obsahující závazek poskytnou žalovanému úvěr ve výši 120 000 Kč proti povinnosti žalovaného vrátit částku ve výši 385 152 Kč s navýšením o smluvní úrok 76,03 % ročně s tím, že denní sazba činí 253,45 Kč, RPSN činila 109,01 %. Sjednán byl splátkový kalendář za období od 7. 9. 2023 do 7. 8. 2027 v celkovém počtu 48 splátek vždy k 7. dni v měsíci po 8 024 Kč. Pro případ prodlení vyplývá ze smlouvy ujednání o smluvních pokutách podle § 2048 až § 2052 o. z., a to ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou delší 30 dní, smluvní pokutou 200 Kč za prodlení se splátkou přes 15 dní a smluvní pokutou 0,1 % denně (36,5 % ročně) při prodlení přes 10 dní se zaplacením zesplatněného úvěru. Z dokladu o vyplacení úvěru z , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že žalobkyně na účet žalovaného č. , č. účtu, zaslala dne , datum, částku ve výši 120 000 Kč, splnila tím svoji smluvní povinnost. Z karty klienta je zřejmé, že žalovaný platil splátku 1, a dále pak již nic nehradil. Současně z karty klienta vyplývá, že celkem bylo zaplaceno před zesplatněním 8 024 Kč. Žalobkyně doložila, že žalovaného vyzývala k úhradě splátek a to dne 7. 11. 2023 a dne 8. 12. 2023. Žalobkyně dále doložila, že žalovanému dne 11. 12. 2023 oznámila, že došlo k zesplatnění úvěru v souladu se smlouvou pro prodlení s úhradou delší 90 dnů. Současně byl žalovaný vyzván k zaplacení 143 621 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 5. 4. 2024 zaslanou dle podacího archu téhož dne poštou žalovanému.5. Z veřejně dostupné databáze ČNB na jejích webových stránkách je zřejmé, že obvyklá úroková sazba k srpnu 2023, pokud jde o úvěry na spotřebu se splatností od 1 do 5 let pro domácnosti, ARAD sestava 1144 činila 9,94 % a podle statistiky úrokových sazeb činila RPSN 10,04 % k srpnu 2023.6. Soud se nejprve zabýval tím, jeli sjednaná úvěrová smlouva z hlediska smluvních ujednání jako celku platným právním jednáním. V této souvislosti dospěl k závěru, že tomu tak není a to s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR sp. zn. III. Ú 4084/2012 z 11. 12. 2014 a I. ÚS 199/2011 z 24. 1. 2012, podle nichž nelze přiznat ochranu soudní těm subjektům, jenž evidentně poškozují zájmy svých klientů tím, že zasahují nejen do jejich právní sféry, ale i do sféry osobní a to v důsledku značně nevyvážených smluvních ujednání ohledně povinností, které jsou kladeny na dlužníka proti povinnostem kladeným na věřitele. V takovém případě je smlouvu nutno posoudit podle § 580 odst. 1 o.z. jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a účastníci se mohou vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993 o.z. a to tak, že si strany vzájemně vrátí to, co si z neplatné smlouvy plnily. Soud přihlížel rovněž k judikatuře NS ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005 a sp. zn. 21 Cdo 1484/2005 s tím, že podle citovaných rozhodnutí je rozporným s dobrými mravy smluvní úrok sjednaný v rozsahu, který přesahuje až trojnásobek průměrné úrokové sazby, za níž poskytují úvěry v daném období v místě banky. Podle usnesení NS ČR sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 (R 52/2005 sbírky soudních rozhodnutí) je naplněním znaku trestného činu lichvy, podle § 253 odst. 1 tr. zákoníku (dnes § 218 tr. zák.) spočívajícího v hrubém nepoměru mezi vzájemným plněním i situace, kdy je při poskytnutí půjčky či úvěru peněžního sjednán úrok v rozsahu přes 70 % ročně. Dále je třeba přihlížet i k rozhodnutí ÚS ČR sp. zn. IV.ÚS 487/2010 podle nějž výkonu práva, které je zneužitím práva nelze poskytnout soudní ochranu. Soud také zohledňoval, zdali nedošlo k nevyváženému postavení žalovaného v pozici spotřebitele proti žalobkyni v pozici podnikatele. Pokud jde o sjednané smluvní pokuty a jejich přípustnost, přihlížel soud k rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.7. V posuzované věci má soud za to, že žalobkyně sjednala ve smlouvě o úvěru smluvní úrok, který je v rozporu se shora citovanou judikaturou, neboť představuje víc jak trojnásobek maximálně přípustného smluvního úroku, který v posuzovaném případě činil 76,03 % ročně, byť tato hranice je pouze rámcová. Nicméně obvyklý smluvní úrok, který by bylo možno považovat za přípustný je takový, který by kolem tuto hranici výrazně nepřekračoval. Sjednaná RPSN ve výši 109,01 % je v porovnání s obvyklou RPSN mnohokrát vyšší, když maximální přípustná výše by byla 30,12 %. Současně je třeba vědět, že výše smluvního úroku přesahuje i procentní výši, jenž v trestní oblasti vede k závěru o naplnění jednoho ze znaků trestného činu lichvy. Smluvní úrok je tak nutno hodnotit jako rozporný nikoliv pouze z hlediska dobrých mravů, ale také s ohledem na jeho výši rovněž v rozporu s trestním zákoníkem. Vedle smluvního úroku je však třeba přihlížet také k žalobkyni sjednaným a nárokovaným smluvním pokutám. Ujednání o smluvní pokutě obsažené v úvěrové smlouvě se týká výlučně porušení povinností ze strany žalovaného, co by spotřebitele, nároky na smluvní pokuty za porušení povinnosti řádně a včas platit, jsou zde kombinovány ve vazbě na různou délku prodlení, smluvní pokuta je tak sjednána vícenásobně za totéž jednání spočívající v prodlení s úhradou splátky. Z uvedeného je zřejmé, že důsledku ujednání o smluvním úroku i smluvních pokutách je zasahován žalovaný v pozici spotřebitele nejenom v právní sféře, ale i ve sféře osobní. V důsledku značně nevyvážených smluvních podmínek hrozí nepřiměřené a tudíž celospolečensky škodlivé zadlužení žalovaného, který je v pozici slabší smluvní strany. Způsob smluvního ujednání ohledně sankcí nelze hodnotit jako dostatečně transparentní. Lze totiž předpokládat s ohledem na kombinaci různých druhů smluvních pokut, že si běžný spotřebitel může jen těžko učinit reálnou představu o skutečných nákladech, hmotně právních dopadech za situace, kdy se octne v prodlení s úhradou závazku a posoudit tak, před uzavřením smlouvy, zda bude v jeho silách úhrada závazku, s nímž by se ocitl v prodlení.8. Soud má tedy za to, že za situace, kdy je úvěrová smlouva s ohledem na všechna ujednání hodnocena ve smyslu § 580 o. z., jako neplatná, přichází v úvahu vypořádání mezi účastníky pouze v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. V poměrech projednávané věc