5 C 207/2024-19 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 11 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené jistiny půjčky. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne 30. 11. 2014 s původním věřitelem, společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , Smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 11 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal dlužnou částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 8 140 Kč, jež sestával z poplatku za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč, úroku ve výši 1 540 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč, a to v 58 týdenních splátkách. Žalovaný však do dnešního dne uhradil pouze částku 2 501 Kč a dále neuhradil ničeho ani přes předžalobní upomínku.2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 10. 2016, bylo zjištěno, že původní věřitel, společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne 8. 11. 2016, který byl předán k poštovní přepravě dne 9. 11. 2016.4. Ze Smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 30. 11. 2014 soud zjistil, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 o. z., na jejímž základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 11 000 Kč s tím, že žalovanému byla celá částka předána v hotovosti, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit s navýšením o 8 140 Kč, jež představovalo poplatek za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč, úrok ve výši 1 540 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč. Dlužnou částku se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 330 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku ve výši 2 501 Kč. Žalovanému byla dne 9. 9. 2024 zaslána předžalobní upomínka ze dne 4. 9. 2024, jak vyplývá z předloženého podacího lístku.5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.7. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , dále sp. zn. , spisová značka, , vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.8. Soud shora uvedenou smlouvu o zápůjčce shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. V době uzavření smlouvy, tj. v listopadu 2014, dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy se splatností od jednoho roku do pěti let pro potřeby domácnosti 13,96 %. Bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 41,88 %. Je sice pravdou, že smluvní úrok byl dle smluvních podmínek stanoven ve výši 1 540 Kč, tj. 14 % ročně, avšak při posuzování platnosti smlouvy musí soud posuzovat smlouvu jako celek s veškerými náležitostmi, kdy soud uzavřel, že poplatky za administrativní činnost a hotovostní inkaso splátek slouží de facto jako další náklady spojené se zápůjčkou. Celková výše poplatků a smluvního úroku v částce 8 140 Kč tak představuje navýšení o 63,34 % ročně. Je tedy zřejmé, že celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec poskytnuté částky zápůjčky, přesahují i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro zápůjčky v daném období a je nutno pohlížet na uzavřenou smlouvu jako na smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z., neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutou zápůjčku, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy. Částky, které měl žalovaný uhradit, tak dosahují ve svém souhrnu 74 % jistiny. V tomto ohledu je třeba hodnotit ujednání ve smlouvě o zápůjčce ohledně nároku na souhrnný poplatek ve světle § 588 o. z. jako ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a které znamená újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy ujednáním absolutně neplatným. Žalobkyni tak z důvodu absolutní neplanosti smlouvy vznikl nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Jelikož žalovaný na svůj dluh uhradil 2 501 Kč, soud rozhodl ve výroku I. o jeho povinnosti uhradit žalobkyni částku ve výši 8 499 Kč jakožto rozdíl mezi částkou ve výši 11 000 Kč, která mu byla poskytnuta původním věřitelem a částkou ve výši 2 501 Kč, kterou žalovaný uhradil. V tomto rozsahu bylo tedy žalobě vyhověno včetně nároku na zákonný úrok z prodlení uplatněný podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž počátek prodlení byl stanoven v návaznosti na odeslání oznámení o postoupení pohledávky, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 9. 11. 2016, kdy v souladu s § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, čímž se žalovaný ocitl v prodlení dnem 13. 11. 2016. Ve zbývající výši byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.9. S ohledem na skutečnost, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, uložil soud výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná (úspěch co do 48,9 %), proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaný, který se řízení fakticky neúčastnil, náhradu nákladů řízení neuplatnil a z obsahu spisu je zřejmé, že mu náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly.11. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o zaplacení částek dle výroku I. a III. tohoto rozsudku ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.